pro vás, co mě čtou, protože maj nějakej duševní problém, si postěžuju. pro vás, co mě čtou pro zvrhlé potěšení, mám radu do života:

NIKDY, ale úplně vážně NIKDY neříkejte duševně nemocnýmu člověku, že se na svou nemoc vymlouvá.

jestli mě dokáže něco nasrat, je to právě tohle. nechutná, sprostá podpásovka, kterou může říct snad jen bezcitný hovado. 

lidi s duševní poruchou se snaží neskutečně moc. někdy máme lepší dny, někdy horší dny. jedinej, kdo je schopnej nám stoprocentně porozumět, jsou lidi, kteří jsou vystudovaní psychologové/psychiatři nebo kteří mají stejnej/podobnej problém. jednou se zdáme v pohodě, jednou nám to prostě uklouzne a i navzdory práškům máme různě vážnej relaps. a všechno tohle je naprosto v pořádku. 

žít s traumatem nebo chemickou disbalancí v mozku není žádná prdel, vlastně je to spíš dost napiču. než vám zaberou léky je život jedna velká hororová propast. pak vám nasadí léky a rozjede se kolo plný sledování sebe sama, netrpělivosti, kdy už to konečně bude tak dobrý jako dřív, zlepšování, relapsů, naděje, beznaděje, vedlejších příznaků... do toho lítaj prachy z účtu do háje za terapie a léky, zatímco játra s ledvinama kujou společnou sebevraždu na protest sračkám, co do svýho těla peru.

nestěžuju si. nechci, aby mě někdo litoval. o pomoc si řeknu, když už je to ve fázi absolutní nutnosti. s faktem, že mi mozek nepracuje tak, jak má, a pravděpodobně nikdy sám od sebe pracovat normálně nebude, jsem se smířila relativně rychle. prostě je to něco, co si mám v tomhle životě prožít, musim získat tuhle zkušenost. 

jenom bych byla moc ráda, aby si ostatní lidi uvědomili, že mít psychickou poruchu je stejná zábava jako jít si trhat zub bez umrtvení. že všechny ty extempóre, co my, blázni, magoři, pacienti, lidi s problémem, mešuge, psychopati, bipolárky, depresanti, maniaci nebo sociopati, děláme, nejsou výtrysky naší zlovůle se skvělou výmluvou podepsanou psychiatrem. není to nová čivava v kabelce. a není to skvělý, když tvrdíme, že je to skvělý s širokym úsměvem na tváři a široce rozevřenýma očima uprostřed skákání z místa na místo (protože když bych se zastavila, asi bych bouchla).

zkrátka a dobře, jsme občas tak trochu v řiti, protože náš mozek nefunguje tak, jak váš. takže fakt sorry za debilní výmluvu.