dřív jsem v tramvaji stávala, teď si při první příležitosti sednu

jsem pořád unavená. když nejsem unavená, jsem čerstvě po kafi, na hodině Evropské literatury, přiopilá nebo spící. okruh mých zájmů se začín...

jsem pořád unavená. když nejsem unavená, jsem čerstvě po kafi, na hodině Evropské literatury, přiopilá nebo spící. okruh mých zájmů se začíná rozšiřovat a úměrně tomu roste moje vnitřní nasrání a agrese, protože místo abych si četla Stepního vlka, čárala si křídama po papíře, psala povídku do školy, dělala si reseach na povídku do školy, psala na blog nebo se učila používat Ableton, klimbám u Simpsonových a ani se tomu nesměju.
"musíš si najít vnitřní zdroj energie" radí M. a já se mu tiše směju, protože hledání vnitřního zdroje energie mám dávno za sebou, to možná bylo aktuální před několika měsíci. teď jsem ráda, že dojdu do školy a odkroutim si to tam, teď jsem ráda, že si udělám jakous takous přípravu, teď do sebe cpu antidepresiva a stejně mám deprese, stejně mám čas od času stavy úzkosti a ještě ke všemu jsem agresivní a unavená.
připadá mi, že všechny moje psychický problémy jdou ruku v ruce dokola, nemá to začátek, všechno souvisí se všim, nemá to konec, nemůžu se dobrat jakýhosi jádra, něčeho, od čeho bych se mohla odrazit v procesu býti normální.
psycholožka říká, že se mám brát taková, jaká jsem. nedávat na sebe přehnaný nároky, najít si ve věcech rovnováhu. to bych moc ráda, ale úplně mi nejde prostě se smířit s tim, že bych měla spát 15 hodin denně a dalších 5 věnovat relaxaci.

literární akademie mě baví, ale mám trochu problém si najít cestu k ostatním spolužákům, protože většina z nich se chová velice vesele. všechno je legrace, samý vtípky. takhle jsem se všemu smávala na gymnáziu. nevim, možná se ze mě stává zaprdlej vysokoškolák-umňelec, co všechno bere strašně moc vážně, možná mám trochu jinej smysl pro humor, možná je nejdřív potřebuju trochu víc poznat a možná prostě nemám chuť se chichotat, když je svět místo hnusný až k zblití a když už se vidim, jak si dávám doma šlofíčka za odměnu.

4 komentářů

  1. Držím palce, aby ses nepropadla ještě hlouběji. Opravdu pomáhá, to co radí psycholožka: odepsat vše, co není nezbytně nutné pro přežití. Když jsem byla na stáži v zahraničí, po měsících samoty, mne z depresí dostalo cílené snížení nároků na sebe sama, protože to ony mne zašlapávaly a paralyzovaly. Povolila jsem si dělat věci, které nejsou prospěšné nikomu a ničemu, které nesměřují k žádnému vyššímu cíli. Začala jsem trávit všechen volný čas jen tím, co se mi momentálně chtělo: kavárny, blogování a čtení. A přestala jsem si cokoli vyčítat a byla hodně sobecká. Časem odešla prokrastinace, to nekonečné sledování seriálů. A objevila se chuť na koníčky a tvůrčí věci, které mi nakonec dodaly sebevědomí zapojit se více do kolektivu ve škole. Možná ti vůbec nepomůže, co jsem napsala, ale je to pro představu, jak ten mechanismus může fungovat.

    OdpovědětVymazat
  2. sobecká nemyslím materiálně, ale v pocitu odpovědnosti vůči všem očekáváním :)

    OdpovědětVymazat
  3. Věř mi, stačí vytrvat. Zkušenost. Bohatá zkušenost.
    Až překonáš tohle nejhorší období, tak budeš šťastná za každý ráno. Za každý film, knížku... slovo, blbej fór. Vážně. Ono to přejde, postupně se s tím naučíš žít, dej tomu čas a netlač na to.:)

    OdpovědětVymazat
  4. Hele a co nějaké vitamíny? Nemohlo by to taky nakopnout? Třeba to není v tvojí duši, ale i v tvém těle ze základu a pak to ovlivňuje uplně vše..

    OdpovědětVymazat