první tejden na literární akademii probíhal dle očekávání chaoticky. vlastně si připadám jako alenka v říši divů, protože vůbec nevim, kde to jsem, co je to okolo za lidi, kam mám jít a co mám dělat. mám optimismus, že se to zlepší, což je velice fajn, nicméně to nepřisuzuju ani tak síle své osobnosti, jako spíš síle koňský dávky antidepresiv, co beru.

konec tejdne se ale trochu kazí, už třetí noc špatně spim. doufám, že je to jenom nervozitou z toho, abych nezaspala, a časem se to uklidní, zároveň doufám, že to není nějaká vracející se insomnie, protože antipsychotika do pusy prostě nedám, i kdybych měla probdít celej tejden.
jestli mám ale z něčeho úzkost, pokud nepočítám mluvení ve třídě před zbrusu novými spolužáky, je to fakt, že vážně za žádnou cenu nemůžu najít učebnice na jeden předmět, shodou okolností se navíc jedná o věc, kde je domácí příprava nutná. sere mě to, stresuje mě to, potřebuju to vyřešit. jakmile se s tím někomu svěřim, kouká na mě jako na cvoka. já ale jsem cvok!
cvok nebudu, až nebudou antidepresiva, víme?

chybí mi sezení u psycholožky, už jsem objednaná na příští týden.

rozhodla jsem se tuhle školu brát zodpovědně a bejt rozumná. třídim si věci, snažim se nebejt líná a věci neflákat. když má člověk ve věcech pořádek, míň se stresuje.
asi to není zvláštní, ale stejně to zmínim, protože mi to zvláštní připadá - když člověk přehnaně organizuje, zakládá si desky a na všechno má různé sešity, vypadá jako hnidopich, vlastně je to strašně neumělecký a nudný, ale dělá mi to tak dobře jako máloco. jsem z toho utahaná, nebaví mě to, ale na konci dne mám ze sebe dobrej pocit, protože vim, že si tim neskutečně ulevuju. když člověka srazí stres na kolena, jsou tyhle šprťácký aktivitky k nezaplacení.

koukali jsme s M. na dokument o ženách a drogách.
od tý doby, co mi bylo mizerně, se mi postupem času mění pohled na drogy. na začátku byla zvědavost a soucit s feťáky. pak mi to bylo tak nějak jedno, experimentování, zábava, blabla, vlastně nezájem. teď dokážu pochopit, proč si to lidi jednou za čas daj, ale rozhodně to není něco, co bych podporovala. vlastně mi to celý začíná připadat dost debilní a nějak se mi těžko hledá soucit s člověkem, co trpí na dojezdu, když si za to může sám.
nikdy nebudu tvrdit, že drogy jsou špatný, křičet na ostatní, ať to neberou, odsuzovat je a vyprávět, jak si potáhnou z jointa a umřou na závislost, protože to všechno je veliká píčovina. drogy nutně nemusej bejt jenom špatný, jeden joint nikdy nikoho nezabil a žvanění ostatním do života přenechám jejich rodičům. nevidim v tom smysl, protože je to prázdný a já nemám ráda prázdný věci, jenom mrhaj energií a časem.

můj blog se poslední dobou ubírá jemně psychologickym směrem, to vůbec nevadí, protože já taky. a příště třeba o náboženství, což?