život s umělci

Včera jsem strávila celý den v posteli a usoudila jsem, že asi trpím únavovým syndromem. Stále si pamatuju jen minimum věcí. Moje sny jsou h...

Včera jsem strávila celý den v posteli a usoudila jsem, že asi trpím únavovým syndromem. Stále si pamatuju jen minimum věcí. Moje sny jsou hrozivý odřezky prožitýho dne, natolik realistický, aby se mi pletly s realitou, a zároveň natolik děsivý, aby mě budilo rozbušený srdce.
Předělala jsem krapec blog. Nenápadnou novinkou je odkaz na stránku, kterej najdete pod shlukem štítků. Jo, je to malinkej nápis "Be", co vás přesměruje na post o vaší oblíbené autorce a prozradí vám něco ze života, tzn. budete se pak třeba lépe orientovat v článcích konkrétně o mně. Zdá se mi to užitečný, hodlám to při každý důležitý události apdejtovat a o apdejtech vás informovat, takže žádný, ehm, strachy, můžete klidně spát, aniž byste se denně na stránku koukali.

Ale teď k názvu postu a vlastně k tomu, proč tohle vlastně píšu. Tuším, že kdysi dávno jsem psala top10 ohledně fungujícího vztahu na dálku. Jestli ne, tak jsem ho stejně napsala, ale nepublikovala. No, ten vztah skončil stejně jako většina vztahů na dálku, rozešli jsme se. Nyní bydlím s M.
M. je umělec na slovo vzatý. Je vtipný, kolik lidí se nad touhle skutečností podivuje a, když to řeknu/napíšu na plnou hubu/prsty, kolik holek (ne)tiše závidí. Vlastně to zní jako ta nejvíc vzrušující věc na světě, kdy rána zaplňujeme vzájemným focením rozcuchaných vlasů, na obědy chodíme do hipstr restaurací, odpoledne trávíme v milých kavárničkách u bločků nebo skicáků, v podvečer malujeme v bytě na stěny/nábytek/spotřebiče/whatever a večery máme rezervovaný pro výstavy a vernisáže s vínem zadáčo a noci jsou pro divoký hipstr párty se stejně postiženejma hipstr umělcema.

Nóóó, moc néé...
Takhle život nefunguje.
Celý slavný  umělectví spočívá v tom, že oba sedíme na gauči s notebookama na nohách, tváříme se jako tataři a klepeme do klávesnice. Občas se jeden z nás zvedne, oblíkne se, zamručí "ahoj!" a odejde na libovolný časový interval do blíže neurčených míst - může to bejt kavárna, může to bejt prostředek pole a může to bejt sámoška.
Nevim, co je na vině. Možná je to tím, že umělci jsme oba, tudíž v našem soužití chybí taková ta jiskra, co sere magi v kostkách (jak s oblibou říká můj tatínek) z toho, že dotyčnej je vážně umělec, má potřebu ho všude tahat a předvádět jako cvičenou opičku.
Ale dost možná to bude tím, že navzdory pseudoumělecký masáži z blogů, tumblr, filmů, seriálů a bůhvíčehoještě, jenom proto, že člověk kreativně tvoří, nemusí nutně figurovat na každý párty a mít na zdi namalovaný trojúhelníky. Jasně, existujou takový lidi, jenže to jsou většinu času jenom prázdný postavičky, co se živěj na svý vlastní hipstr-intelektuál-umělec póze a co ve skutečnosti dokážou napsat sotva nákupní seznam a vyfotit si dort na instagram.

Aby člověk vážně něco vytvořil, potřebuje k tomu čistou mysl, nápad, téma, čas, prostředky a prostředí. Divokej lajfstajl není úplně to, co by tyhle věci mohlo poskytnout.

Když se na nás podívám střízlivě, jsme vlastně strašně nudní.

3 komentářů

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Těšila jsem se na fotky rozcuchanejch vlasů! :(

    OdpovědětVymazat
  3. přesně, přesně, přesně. tohle jsem teď chtěla napsat k sobě, ale nebudu, když to vidím zde.
    a protože se pohybuju i v maloměstě potkávám tu i jinou odrůdu "umělců", taková pozdní postpunková verze s vybledlejma barvenejma vlasama a lebkama. ale ta už dnes vymírá a misí se s hipsterskou odrůdou, jak jsem si všimla pruhovaných legín a mezi lebkami jsem i občas zahlédla nějakou tu kotvu nebo jelena.
    inu, přeji pěkný den.
    umělec je umělec právě proto, že je svůj, a tedy mu nedává smysl se pasovat do nějaké pseudoumělecké trendy škatulky.

    OdpovědětVymazat