Top ten jsem naposledy dělala přesně před jedenácti měsíci. Proč? Nevim. Prostě jsem mentál a zapomínám věci, který mě bavěj.
Jelikož je zkouškový období, v rámci ušetření peněz za jídlo a ušetření zad kvůli nepohodlnosti mý pražský "postele" trávim svý dny u rodičů. Ačkoliv na víkendy většinou chodim domů, přece jenom jsem jaksi pozapomněla, jaký to je (víkend není dlouhej, kor když sobotu trávíte spánkem/kocovinou a neděli psaním věcí do školy). A jaký to je? Řekněme, že poslední dobou jsem velice frustrovaná...

1. Nesnášim pevně danej rozvrh konzumace potravy aka žraní.
Ne snad, že by nám na lednici visel rozpis každýho dne, ale děsně mě frustrujou takový ty zavedený pravidla, kdy se snídá v devět, obědvá mezi jednou a druhou, kolem čtvrtý, pátý je kafe a po šestý je večeře. Myslim, že moje  nenávist k tomuhle pramení hlavně z toho, že nesnášim jezení pro jezení, tzn. sednout si k jídlu a jíst. Připadá mi, že mi pak život ubíhá před očima, někde se něco děje a já tam nejsem, protože sedim a láduju si lebku & břich. Takže v tejdnu si rozhodně nehraju na nějakou snídani-oběd-sváču-večeři, prostě jim, když se mi chce, když mám hlad nebo když mám na něco chuť - a vždycky u toho ještě něco dělám. Když nechci, tak nejim, když chci, cpu se od rána do večera.

2. Bloodbath.
Jsme čtyři lidi a máme jednu koupelnu, což by se možná zdálo bejt optimální, ale není. Když se ráno potřebujou čtyři lidi v ten samej čas vypravit, je to celkem opruz, kor když, stejně jako já, nesnášíte u čištění zubů nebo zkrášlovacích procedur obecenstvo, jež mimo jiné rovněž rádo komentuje a vyptává se. Vyptávání se ostatně nastává snad vždycky, když do koupelny vstoupim. "Proč se maluješ?", "Proč si meješ hlavu?", "Co tady děláš?" a "Proč si čistíš zuby?" jsou otázky velice rozčilující, neb se se železnou pravidelností opakují, jsou debilní a já nemám nejmenší chuť odpovídat, protože asi PROČ/CO ASI!
V Praze se taky o koupelnu dělim se stejnym počtem lidí jako doma, ale každej se vypravujem jindy, pro případ nouze je zde ještě jedna koupelna a navíc se mě nikdo na nic neptá.

3. Jsem prase.
Nejlíp to vystihne tenhle tumblr odkaz. Jsem strašný prase, jež má potřebu minimálně jednou tejdně nakoupit kotel žrádla a v tom nejpohodlnějším úborku se rozvalit v posteli, pustit si iks dílů jakýhokoliv seriálu, cpát se a hlasitě projevovat svoje emoce pomocí hlasivek a gest. Vážně, ale úplně vážně nechci, aby kdokoliv z mých přátel nebo rodiny viděl, jak konzumuju sušenky rychlostí 10 ks/min, zatímco vyvaleně hlásim "Hhhhhh!! Awwwww!!! Jéééé!!!" se slzama dojetí v očích, oděná do županu/starý mikiny/jetýho tílka. Be ve svý nejsyrovější podobě.
Třešnička navrch - podobná párty typu "No, jsem tady já, taky já a já ještě." nekončí uklizením nádobí, vyklepáním drobečků z postele a sprchnou, končí tim, že v tom svym bordelu ještě usnu. Prase!!

4. Jsem bordelář a je mi to jedno.
Ze srdce nenávidim uklízení. Utírání prachu, vytírání, mytí nádobí, dávání věcí tam, kam patřej... bleh. Ztráta času. Většinou uklidim, až když už si šlapu po věcech nebo uznám, že by se už vytřít mělo. Bordelaření nedělám schválně - prostě se většinou vypravuju ve spěchu, takže vyndám všechno, co potřebuju nebo bych mohla potřebovat, a pak to neuklidim, protože autobus/tramvaj na mě fakt čekat nebudou. Většinou se pak vracim unavená s nákupem/pozdě večer více či méně ovíněná/druhej den v kocovině/po iks dnech v Ústí/Praze s rukama jak opice od tahání zavazadla. Přirozeně se mi to nechce uklízet, takže to neuklidim a nechám to na jindy. Jindy se nekoná. Hm.
Soužití s kymkoliv pořádkumilovnym je pro mě proto značně komplikované, ne-li nemožné (pokud dotyčnej úklid nemiluje tak moc, že by mě nechal dělat bordel a pak to po mně uklízel, což vážně není případ mých rodičů)

5. Depresivní Be je depresivní.
Ne snad, že by se to stávalo nějak extra často, ale když se vážně něco stane, nezvládám tak úplně docela fungovat. Když žiju sama, nikomu nevadí, že celej den ležim v posteli a moje strava se skládá z cigaret a piva, případně ničeho, případně žvejkaček, případně jakýhokoliv alkoholu, co je po ruce. Klidně se můžu rozpadnout a sebrat, prostě dělat to, co dělat potřebuju k tomu, abych pozdějc mohla fungovat.
Když bydlíte s někym, moc to nejde. Když bydlíte s rodičema, tak to nejde vůbec, kor když je pro vás přednější, aby nic nevěděli, víc než to, že už to fakt nedáváte, naštěstí se mi to tady přes tejden zatim nestalo a víkendy se daj více méně přežít.

6. Divná Be je divná.
V přítomnosti žiju tak napůl, zbytek bdělosti trávim sněním, uvažováním a přemejšlením... prostě nejsem úplně "tady", jestli chápete. Občas mám záseky, kdy "tady" jsem vyloženě jenom fyzicky, a tak v 80% případů je moje tělo doprovází facepalmovýma záležitostma (včera jsem se zamyslela u večeře a nevědomky jsem si rukama mačkala obočí; dneska jsem se zamyslela u "učení", vstala jsem od stolu a začala jsem skákat - proč?!). Jakmile si to uvědomim, tak přestanu, rodiče jsou zvyklý, ale stejně si neumim představit, jak tohle všechno dělám před nikym cizím...

7. Nespim jako člověk.
Jsem schopná bejt celou noc vzhůru a prospat dopoledne i poledne, což se jen málokdy setkává s pochopením u normálních smrtelníků, co považujou za normální v jedenáct v noci už dávno spát a v jedenáct dopoledne už bejt tři hodiny vzhůru. Jako já vážně obdivuju schopnost usnout před půlnocí, ale přes veškerý svý snahy to prostě neovládám (pokud nejsem nemocná nebo jinak v nepořádku).
A fakt jsem na nervy, když mě někdo budí v osm ráno nebo posílá spát v naprosto nepochopitelnou hodinu.

8. Asociál.
Momentálně jsem ve stavu, kdy mi přítomnost člověka v mym věku velice chybí, protože jsem si ničeho takovýho už čtyři dny neužila, ale jinak jsem ráda sama. Úplně sama. Bez nikoho. Nejen kvůli tomu, že jsem prase nebo kvůli mejm tikům, prostě jenom tak.

9. Dáma svýho času.
Když žiju sama, můžu si doslova dělat, co chci. Jít na procházku ve dvě ráno, jíst hlavou dolů nebo dostat smsku, že někde mám do deseti minut bejt a vystartovat z baráku během sekundy, abych tam fakt za deset minut byla. Žití s rodiči tohle poměrně dost znesnadňuje, už jenom kvůli blbejm otázkám nebo rovnou klepání si na čelo, že jsem magor (řekni mi něco, co nevim, tyjo).
"To ti jako zavolal a ty hned letíš, jo?" No neasi, když na mě čeká v autě na parkovišti, ježiši!

10. Jsem rozmazlenej fracek a chci, aby bylo po mojem.
Tak.