Celej tejden jsem trávila utíkáním před depresí nebo resp. poddání se depresi ve smyslu "Nic nedělám, nikam nejdu, ležet tady je fajn, uvidíme se za pár dní - možná.". Celkem mi to vyšlo, sice zde bylo pár facepalmových epizod, jež byly více či méně oprávněné, ale přežila jsem to ve zdraví díky mým kamarádům, kteří trpělivě a mile a awwwsky vytáhli můj mozek z černý díry.
Je koupení vodky a cigaret, nasazení červených lodiček a osamělá procházka po náplavce adekvátní a smysluplná reakce na blížící se depresi?

Tenhle tejden se mi myšlenky hodně motaly kolem mýho vzhledu. Nikdy jsem si nepřipadala nijak závratně hezká ani nic, vždycky mi přišlo, že jsem spíš takovej slabší průměr, ale ono asi zřejmě ne. Taky mi postupně dochází, že relativně velký procento mejch kamarádů/známejch nejsou ani tak kamarádi/známý jako spíš trpěliví čekatelé na to, až budu dostatečně opilá nebo svolná. Hm.

Už si nejsem moc jistá, co znamená bejt do někoho zamilovanej, protože to přesně je něco, čemu se bránim tak úporně, až jsem to asi zapomněla. A i kdybych se bránit přestala a nechala to plavat a plout, tak bych si stejně spálila prsty a já fakt nejsem psychicky dostatečně odolná na to, abych si mohla dovolit nějaký velký emotivní akce, co zahrnujou ostatní lidi.
Ale mít někoho rád je strašně fajn. Mít někoho strašně moc, moc rád, tak moc, že mu chcete urvat hlavu a používat jí jako plyšovýho medvídka, je úplně boží a povznášející, ale zároveň poměrně chaotický a matoucí.
Mají psychopati/sociopati deprese? Můžu bejt prosim sociopat/psychopat?

Nikdo neumí odhadnout, co si myslim, když to potřebuju, jelikož je pro mě strašlivě složitý a těžký mluvit o niterných pocitech. Moje chování vůči lidem je něco, co si absolutně neuvědomuju - neumim s tim manipulovat, doslova dělám to, co moje podvědomí chce. Nechápu tohle chování ani u ostatních. Jenže lidi s tim uměj zacházet, uměj v tom číst a v tomhle případě jsem otevřená kniha, což třeba občas nemusí bejt na škodu, ale většinou to asi dost je.
Moc se mi nechce, aby lidi, který mě maj jistou, věděli, že mě maj jistou. Protože i lidi, který mě maj jistou, mě jistou nemaj, protože občas je to fakt jenom otázka času, kdy mi rupne v bedně a někam se ztratim.
Což je něco, co umim, občas mám potřebu to udělat, ale nečiní mě to šťastnou.
Musim přestat nad věcma přemejšlet dlouhodobě, protože jsme si snad s lidma v hlavě ujasnili, že dlouhodobě to na tomhle světě nevidíme.