Jsem geniální a nikdo mi to nevymluví.
Samozřejmě nejsem geniální 24/7, to by pak bylo všechno, co udělám, geniální a když je geniální všechno, není geniální nic. My, geniálové, máme záblesky geniality několikrát týdně. Vždycky tím šokujeme své okolí i sebe, zvýšíme si sebevědomí a něčím se odměníme (okolí nás neodmění, je z toho furt ještě tumpachový).
No, jakému nápadu vděčím za to, že navzdory mastným vlasům (včera se mi nechtělo to mejt, no, a dopadlo to tak, že vypadám jako debil a schovávám se doma), pyžámku a pozůstatkům pleťový masky na obličeji si připadám nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejmoudřejší a nejnejovější na světě?
VOGUE!
Pokud neprojde maturitní téma Retro (pauza na dramatickou vsuvku, kdy naše třída leží v tratolišti krve, všude jsou vnitřnosti, mezi nima stojim já v pouzdrový sukni s rukama od krve pěkně založenýma v bok a shlížim na umírající spolužáky, z nichž jeden z posledních sil zachrčí "Retro nebude!", vykucká trochu krve a umře), mám jinej nápad.
VOGUE!
Madonnino Vogue (klip). Je to geniální, je to jednoduchý a dá se to pojmout dostatečně no-óbl, aby to prošlo naší hotelvladimírmilující třídě. Nějakej ten oblek, kostýmek, halenku, whatever, by měl mít v šatníku i ten největší barbar (a jestli nemá, tak si to koupí nebo nebudeme kamarádi), na takovym tom tančení maturantů (který nechápu a kterýho se děsim už teď) můžeme mít na sobě tohle. Pohybově nadaný lidi by trsali na Madonnino Vogue, ostatní dřeva (já!) by byli inteligentně rozmístění na pódiu v nějaký Vogue-póze.
A ples by se táhnul ve Vogue duchu - černobílá, fashion, Vogue!

Teď jde ještě o to, abych to do doby, kdy to bude aktuální, nezapomněla. :D