Když jsem si tedy začala s novým blogem, možná by bylo i fajn nastínit nějak víc blíž svou ctěnou osobu. Jó, můžu říct "Jestli mě chcete znát víc, to nevim proč, tak čtěte můj blog, čau, pusu!", ale to bych pak nemohla psát tenhle post zaměřený cele na mě a.... Hm, prostě bych nemohla psát tenhle post a já ho psát chci, takže asi tak.
Jmenuju se Eliška, říkají mi Eli nebo Elýžka a na internetu si říkám Be, protože prostě chci. Od toho jde taky název blogu - Be in black. Dá se to přeložit jako "Be v černé", což se hodí, protože většina mýho oblečení je černá (a pak šedá a bílá... sem tam nějaká ta barva, jenže barvy mě prostě... nudí). A taky se to dá přeložit jako "Buď/te v černé", to se taky hodí, protože k smrti ráda všem kecám to oblečení a propaguju černou barvu (teda v případech, že v ní dotyčnej nevypadá blbě, že).
Je mi 18 let a třetím rokem se týrám na gymplu, co se tváří jako všeobecnej, ale nikdo mi nevymluví, že humanitní předměty jsou prostě zatlačený do kouta a všichni nenápadně cpou dopředu přírodní vědy, ve kterých já plavu (topim se jak kotě). Upřímně řečeno, ve škole mě nebaví snad nic kromě ZSV (základy společenských věd), protože letos máme psychologii. Literatura by mě bavila, kdyby osnovy tak dojemně neupřednostňovaly českou literaturu, která bývá většinou eww vlastenecká, trapně napodobující nebo absolutně nečitelná.
Jazyky mě baví, ale ne ve škole.
No, z mojí vášnivé kritiky český literatury se dá lehce usoudit, že nejsem zrovna vlastenecký člověk. No, nejsem, právě naopak. Nemám ráda Česko. Vadí mi ta zaprdlost, to zahledění do sebe sama, ty nepochopitelný myšlenkový pochody ("Nebudu se učit anglicky, kdo v Anglii se učí česky?", "Když chtěj jet do Česka, ať se naučej česky!", "Proč bych nemohl nosit ponožky v sandálích? Přece se v horku nebudu potit do bot!"), zkostnatělost, žádnej smysl pro nadhled, přesvědčení, že člověku všechno spadne do klína, závist, jídlo, neustálej prostest proti něčemu, co bylo vymyšleno v zahraničí ("Takhle se to možná dělá v Emérice, ale ne tady u nás!") a v neposlední řadě celej systém, co cpe do chřtánu prachy lidem, co nic nedělají a tudíž si je nezaslouží.
Ráda poznávám cizí země, nejvíc mě snad dostalo Švédsko a Stockholm. Švédsko má v sobě prostě něco, co mě nutí lapat po dechu, nenávidět Česko ještě víc a přát si, abych se tam jednoho dne vážně nastěhovala.
Můj program na příští rok je udělat zkoušky ELSA a na měsíc jet o prázdninách do Anglie na studijní pobyt (nebo jak se tomu říká..).
Jako další chci udělat maturitu a dostat se na pajďák, ideálně v Praze, protože smrdět další roky v Ústí... to bych asi nezkousla.
Jednou bych chtěla učit angličtinu (a případně češtinu, přece jenom zahraniční literatura mě fakt baví), překládat a kreativně psát (česky). Můj velkej sen je odstěhovat se do Švédska, pokud by to nevyšlo, spokojim se s Prahou, v Ústí rozhodně zůstat nehodlám.
Narozdíl od ostatních holčiček nesním o veliký svatbě, princeznovských svatebních šatech a dokonalém muži, o dvou dětech, domku a psovi.
Můj sen je cestovat, poznávat cizí jazyky, kultury, mentality. Psát a dostávat tak lidi do mýho světa, do mojí fantazie, dát jim kousek mě a doufat, že ho nevyhodí do koše se slovy "sračka" na rtech. Věnovat se angličtině a pak jednou prohlásit, že umim líp anglicky než česky.
Nechci děti, chci si žít svůj život podle svýho bez diktátu. Nechci domek, chci svůj vlastní byt, ideálně loft, zařízený podle mýho gusta. S obrovskou postelí, velkou skříní a ozdobenej serepetičkama z cest. Nechci svatbu ani svatební šaty, je to moc... holčičí, moc stereotypní, silně nelákavé. Nechci nikoho, chci být sama a nikomu se nepřizpůsobovat. Protože ať by byla má drahá polovička sebedokonalejší, vždycky bude mít svoje sny a touhy a já už nechci dělat kompromisy.
Baví mě kreativní psaní, hudba, angličtina, móda, seriály, filmy, čtení a přemýšlení nad pitomostma.
Nechce se mi sem vypisovat, jaký mám vlastnosti, protože je jich dost a dost.
Jsem mimo, náladová, protivná, sebestředná, hloupá a krutá slečna Sarkasma, která se často musí krotit, aby bezmyšlenkovitě nepourážela své okolí a pak se hrozně divila, že na ní všichni koukají jako na nafrněnou krávu. Lidi, já jsem nafrněná kráva. Nic není dost dobrý, dělim lidi na ošklivý a hezký, jsem hrozně povrchní, protože se zabejvám módou (haha!), ve skutečnosti je mi většina lidí úplně jedno, ráda se obklopuju hezkýma věcma, vztekám se, když něco není podle plánu, bývám upřímná až moc a soudim lidi podle toho, co mají na sobě, co čtou a co poslouchaj.
Taky ráda přeháním a téměř nic neberu vážně.
Žiju ve svym malym vesmíru, když mi ho někdo naboří, koušu a jsem zlá.