existencionalismus univerzitního vyvrhlíka

"a co teď děláš?" "tak nějak... nic." "nic? ty nic nestuduješ?" "ne..." "to je škoda... a c...

"a co teď děláš?"
"tak nějak... nic."
"nic? ty nic nestuduješ?"
"ne..."
"to je škoda... a chceš se do školy vrátit?"

lidi, co se mnou takhle tlachaj naprázdno o ničem chudáci ani nemůžou tušit, jak moc nad timhle poslední dobou přemejšlim. ani nevim, jestli se chci do školy vracet. vlastně spíš nechci, ale nejsem si jistá...

když se bavim se studujícíma ohledně povinností, fakt mi ta škola nechybí. není to učení a studování, to mě místy celkem i baví, jde mi o celej ten systém, kdy kredity jsou důležitější než život, známky se upřednostňují před inteligencí a nálada vyučujícího má mnohdy větší dopad na váš osud než ta vaše. nemám chuť poklonkovat před arogantní bábou, aby mi dala kredit za to, že jsem napsala seminárku, splnila ústní zkoušku, udělala prezentaci a prolila krev nemluvněte. rodiče mi vždycky říkali, že se budu muset potýkat s debilama celej život, což jako vim, ale řeknu vám, že to jde mnohem lépe, když v duchu slyšíte, jak vám za to cinkaj peníze do peněženky.

ani nevim, co bych vlastně chtěla vystudovat. na to, co skutečně chci dělat, vejšku nepotřebuju. a co je moje největší výhoda - umim se kousnout do prdele a dělat něco bez toho, aniž by mě musel tlačit nějakej člověk nebo termín. to je věc, na kterou jsem pyšná, protože sleduju, že to spoustě velice schopných lidí chybí.

další věc je ta, že jsem nedávno potkala bejvalýho spolužáka z literární akademie v práci. seděl tam s kámoškou a objednal si kafe. a já mu ho měla donýst. přemejšlela jsem, jestli je mi před nim trapně nebo ne, jestli si mám připadat jako "blbá servírka" v bílý košili a zástěře velký jak kráva, zatimco on tam sedí v ležérní košilce a čeká na svoje presíčko, kapučíno, amerikáno nebo co si to dával...
tak jsem mu ke stolu přinesla kafe. a trapně mi nebylo. naopak, připadala jsem si dobře. protože mlel s intelektuálním výrazem příšerný sračky, protože řešil zasranej zápočet, protože mi z něho bylo stejný smutno, jako mi je z 80% studentů (pseudo)uměleckých oborů.

možná se hodí mít titul, ale já si nejsem jistá, jestli mi to za to stojí.
spíš ne. teď ještě vymyslet, jak to sdělim rodičům.

(ze země nahlas chrápe Enny a vedle mě tiše chrápe M., idylka)

5 komentářů

  1. Ty jsi teda šílená! Radši si buduj univerzity, ať neskončíš jako já. :)

    OdpovědětVymazat
  2. To ,,Ať neskončíš jako já" mi poslední dobou leze pěkně na nervy, protože mi přijde, že to slýchám snad ode všech. Jako proč na škole závisí celej život? Nikdy nikdo neví, co se může stát a nikdo mi nikdy nepotrvrdil, že to závisí na nějakym titulu. Tyhle myšlenky se mi hlavou honěj pořád častějc. Díky za článek! <3

    OdpovědětVymazat
  3. Titul je důležitej. Ještě důležitější než titul je nezahnívat v práci. Imho bys měla studovat, cokoliv, pracovat můžeš při tom.

    Nikdo nikdy neví, co se může stát, A PRÁVĚ PROTO je titul důležitej :-)
    Ať neskončíš jako moje sestřenky, který v sedmnácti zabřezly a teď v pětatřiceti si dodělávají dálkově bakaláře... Dokud jsi mladá, choď do školy! Kvůli sobě, ne kvůli kreditům.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. já bych ráda studovala věci, co mě baví. ve většině případů to bohužel znamená to, že se musim dostat na obor, kde mě 80% věcí nezajímá a 70% je mi v daný budoucí kariéře úplně k ničemu, zatimco se musim vypořádávat s egomaniakálníma "profesorama".
      a už kvůli sobě se mi do školy nechce, protože s každym začátkem studia mi taky začala deprese. možná je to náhoda a možná taky ne, nicméně mi dvě nebo tři písmenka před jménem nestojí za to, abych trpěla jak pes tři nebo pět let svýho života.

      Vymazat