řekla jsem si, že by nebylo od věci se ozvat, tak se píšu.
věcí se děje hodně a spousta z nich je vlastně jinak, než se zdála.
pohybuju se kdesi mezi touhou a strachem bejt sama. jdu pryč z bytu od spolubydlících, jenom abych po deseti minutách venku někomu psala, že se sejdem, ideálně ihned.
nestíhám věci, jsem zpomalená.
jsem unavená a nemůžu spát. buď spím strašně moc, nebo spím strašně málo. stejně tak jím strašně moc, nebo jím strašně málo.
nedokážu najít tu zlatou střední cestu.

hodně sním a přemýšlím. realita je prchavá a neustále se měnící. lidi jsou prchavý a neustále se měnící.
spousta věcí se mě nedotýká.
všude chodím pozdě.
občas mám záchvaty úzkosti.
občas je mi tak mizerně, že jen sedim a brečim. občas je mi tak skvěle, že se můžu jenom usmívat a lítat od jedný věci k druhý.
lžu. hodně. pro dobro věcí.

vídám se s M. chápe mě a rozumí mi. situace s nim je jinak, než jsem si myslela. pořád mě má rád. a já mám ráda jeho. jenom je to komplikovaný. složitý. zamotaný.
vim, jak naivně to zní, ale nedokážu to nikomu vysvětlit tak, jak to je. možná to prostě bude tim, že správná slova neexistují.