všichni strašně rychle stárnou

mám vážně zvláštní pocit z lidí, který znám už delší dobu. nad mladším bráchou a jeho dospíváním v muže se budu pozastavovat i za padesát le...

mám vážně zvláštní pocit z lidí, který znám už delší dobu. nad mladším bráchou a jeho dospíváním v muže se budu pozastavovat i za padesát let, protože to už je můj osud. ale ostatní taky nějak dospívaj a to je děsivý.
vždycky tu byly páry, kterým je šestnáct a jsou přesvědčený, že spolu budou do konce života. těm se můžu posmívat i teď, žejo. jenže najednou jsou kolem mě i páry, který spolu pravděpodobně budou do konce života a to bez naivity a nablbaných slibů šeptaných pod peřinou, aby to máma neslyšela, v dětskym pokoji. pět let není dlouhá doba a je vcelku reálný, že tou dobou nebudu vědět, jaký dítě mých kamarádů dřív chovat.

najednou všechno dostává strašně dospělý obrysy a ačkoliv vim, že to rozhodně neznamená, že si mám přestat hrát na drsňačku ve vztahu, kdy spolu bydlíme, nakupujeme, staráme se o psa, chodíme ven, spíme, koukáme na filmy a mluvíme o důležitých i nedůležitých věcech, ale rozhodně spolu nechodíme, najít si nějakýho fotříka a začít prdět děcka, stejně s tim nejsem úplně smířená.
vlastně je mi díky antidepresivům dost věcí úplně jedno a tohle rozhodně není věc, která by mě držela po nocích vzhůru, úzkost ale cejtim. zní to zvláštně, ale momentálně jsem velice spokojená, vlastně mě život baví jako už dlouho ne a je jedno, že se občas chci zabít, protože tohle je to, kdo jsem. (co jsem to kurva právě vyplodila?! no...)

věčný studentský život asi v praxi úplně nefunguje, pravděpodobně brzy omrzí, není to něco, co by se dalo žít dlouhodobě, ale stejně bych si to přála, protože mě dospělost děsí.
jenže nic netrvá věčně.
ale kdo říká, že musím být za každou cenu dospělá?

1 komentářů

  1. Dospělá bejt nemusíš. Mně se to ani s třicítkou na hrbu furt ještě nepodařilo, ne že bych se nějak snažila.

    OdpovědětVymazat