Přestávám mít potřebu psát si blog. Zabraly mi antidepresiva a díky nemoci se lidi z mého blízkého okolí tak nějak semkli kolem mě a já si užívám prostých radovánek známých všem normálním lidem, jako jsou neplánované parties, chození s lidma na kafe/víno/pivo, jezdění v tramvaji bez pocitu zvracení nebo třeba ranní vstávání. Za krátkou dobu jsem si vytvořila blízké vztahy s lidmi, co tu vždycky tak nějak byli, ale vlastně nebyli. Nicméně teď tu jsou a já vim, že když budu potřebovat, není nic jednoduššího než prostě zvednout telefon, stejně tak je naprosto skvělý udělat pro ně to samý, když oni potřebujou.

Místo konstantně špatnýho stavu jsem na jakýsi horský dráze, kdy je mi místy fajn a místy strašně. To je normální, úplně.
Ačkoliv mám svou malou neveselou poruchu, stejně je mi nejlíp za hodně dlouhou dobu. Dostávám na věci mnohem dospělejší pohled, najednou vim přesně, co chci. Dokážu líp komunikovat s lidma, začínám jim víc rozumět. Už se tolik nestydím, nezáleží mi na tom, jestli něco řeknu špatně nebo ze sebe udělám idiota, protože už mi došlo, že to nikdo neřeší.
Sekla jsem se školou a nemůžu být ohledně tohohle aspektu šťastnější. Jediná škola, která má pro mě smysl, je scenáristika na FAMU. 10. ledna se dozvim, jestli postupuju do druhýho kola, držte mi všechny palce, co máte, děkuju.

Nejsem typ na nějakýho ohlížení se za uplynulym rokem, stejně tak nedokážu dodržet žádný předsevzetí, byť sebesmysluplnější či sebelehčí. Z minulýho roku jsem nedodržela téměř nic.
Můj jedinej cíl je bejt šťastná, což v praxi znamená dělat to, co uznám za vhodné já, co mě nějak naplní momentálně, nikoliv za pár let. Už mám dost "přetrpování" určitých věcí s tim, že se mi to za pár let vrátí i s úroky, protože takhle štěstí nefunguje, vlastně se z toho člověk jen zblázní a za pár let zjistí, že tenhle aspekt je možná v pohodě, ale sere ho zase něco jinýho, takže v pohodě není nikdy. Já chci bejt v pohodě a vám přeju to samý.