14 dní jsem nepsala. má to svoje opodstatnění - nedělám totiž nic a když už jo, vyčerpává mě to tolik, že si po každý aktivitě na chvíli zarelaxovat.
na famu mě nevzali. pak mi zavolali v noci rodiče, aby si se mnou popovídali o mý blízký i daleký budoucnosti.
takže jsem se přihlásila na Literární Akademii Josefa Škvoreckého, poslala jsem talentovky, zázrakem zvládla přijímačky bez toho, aniž bych utekla/zhroutila se/rozbrečela se/zabila sebe/zabila všechny okolo, protože STRES a odjela domů.
cestou na párty jsem se dozvěděla, že mě vzali, takže od února jsem hrdou studentkou umělecké školy, což je něco, na co jsem pyšná velice. třeba se mi bude i líbit chodit do školy, třeba mě bude probíraná látka nedejbože i zajímat!
celkem se těšim, ale zároveň mám strach, co se mnou taková porce aktivity a všelijakých stresů udělá.
snažim se na všechny ve svym okolí působit vyrovnaně a zdravě, protože se tak i 80% času cítím. nicméně jsem schopná spát 16 hodin denně bez mrknutí oka a vstávání je pro mě taková námaha, že jen tak pro nic za nic to rozhodně nedělám. pořád je tu těch 20%, kvůli kterým si nechávám ujet přecpaný tramvaje, je mi zatěžko cokoliv dělat, blbě se mi soustředí, chce se mi pořád spát a občas mám úzkostný epizody. možná je ten poměr někde jinde a já si těch 20% jenom optimisticky nalhávám, ale je fajn bejt optimista.
čte mě někdo, kdo bere antidepresiva?
nic si nepamatuju. vedu si kvůli tomu deník, kam si zapisuju události dne (někdy je to jenom "udělala jsem si vajíčka, Míša celej den nebyl doma, dívala jsem se na American Horror Story, zase"), abych měla aspoň nějakou kontrolu, což mi chválí jak psycholožka, tak M., ale stejně mě to štve. nemůžu při každý historce vytahovat svůj růžovoučkej (jinej mi vnitřkem nevyhovoval) deníček a listovat v něm. ne snad, že bych měla starost o svou imidž, lidi už vědí, že jsem divná, jenom je to strašně moc práce.
postupně si uvědomuju, kolik věcí je v životě nedůležitých a po čem všem většina lidí prahne, protože maj pocit, že po něčem prahnout musej, tak prahnou po absurdních věcech a myslí si, že je to naplní a budou tak šťastní, ačkoliv ve skrytu duše cítí, že štěstí leží někde jinde, ale oni jsou moc zbabělí a/nebo pohodlní, aby si pro to došli.
4 komentářů
Ten deník si ved dál, je to fakt dobrý, já to teda většinou píšu přímo do diáře (10:00 nakoupen chleba, zelenina, rýže) atd., mě to teda nikdy žádný psycho- neporadil, ale pomáhá mi to, když mám stavy, že bych nejradši týden ležela, nejedla, nesprchovala se a zoufala si nad tím, že je to stejně jedno, protože vlastně nic nedělám a jsem k ničemu. Minimálně jsem tento týdne dvakrát vyprala a když to mám v diáři, mám pocit, že se to doopravdy stalo. A ten spánek je na nic, sice bych taky nejradši spala pořád, ale pak to zase nejde, protože se pořád budím/nemůžu usnout. Takže v tom ti bohužel neporadím, každopádně gratuluju k LAJŠ, snad se ti tam bude líbit! Osobně mě dost děsí škola, která v podstatě inzeruje "uděláme z vás spisovatele" a tak se radši pachtím s 90% předmětů, které mě nezajímají, na filologickém oboru, načež samozřejmě nemám pořádně čas ani energii na těch zbylých 10%...
OdpovědětVymazatTo já časy úplně ignoruju, protože si je nepamatuju, nicméně to mám podobně jako ty - když je to v diáři/deníku, tak se to stalo a nikdo nemůže říct, že nic nedělám, protože jsem ten den něco udělala.
VymazatTaky se ti realita mixuje se sny? Občas mi trvá znepokojivě dlouho, než si vzpomenu, jestli se to stalo, nebo jestli se mi to jen zdálo.
Děkuju za gratulaci! Taky jsem k tomu byla dřív dost skeptická, ale naštěstí mě můj kamarád a následný průběh přijímaček přesvědčili o opaku. Navíc mě neskutečně baví s někym se bavit o mých pracech a tam to zřejmě budu provozovat relativně často, takže yay.
Se školou jsem to měla jako ty doteď, nicméně jsem se toho musela vzdát, neb jsem při každym vlezu do školy dostávala panickej záchvat. Takže to ne.
Ahoj, mám jen dotaz... vždy jsem byla taková pasivní, moc jsem se mi do žádných aktivit nechtělo zapojovat, ale až posledního tak půl roku se to zhoršilo tak, že mívám přesně tyto stavy - ležet, nic nedělat, co udělám to pro mě představujou hroznou námahu, nemám náladu na nic, na nikoho, natož na život... Ještě se k tomu přidaly šílené bolesti hlavy, takže po většinu času si připadám úplně dutá, nepoužitelná, špatně si pamatuju... S čím to souvisí? Je to nějaká psych. porucha? díky..
OdpovědětVymazatMůže to bejt deprese, vlastně jsem si téměř jistá, ale já nejsem psycholog ani psychiatr, já jsem jenom anonym na internetu, takže bych doporučovala jít se podívat někam, kde tomu rozumí.
Vymazat