Původně jsem měla naplánováno poreferovat o průběhu středeční akce s lamou Ole Nydahlem, ale nějak nevim, co k tomu říct. Oleho myšlenky si můžete přečíst i v jeho knížce (zmiňuju a nabízim ji tady) a fakt, jak jsem to všechno prožívala, mi přijde stejně zajímavej a zásadní jako tolik populární informování od fashion blogerek, že byly s kámoškou na kafi (zatleskej si, vole).

Po několika záchvatech "je mi to u prdele" prostřídaných panikou jsem se úspěšně dostala do druhého ročníku. Radost jsem měla spíš zadostiučiněníhodnou, protože když už jsem teda projevila tu snahu, je fajn, že tam jsem. I tahle miniradost ze mě vyprchala, když jsem došla na těch pár přednášek/seminářů, kde jsem seznala, že užitečnost předmětů je velice diskutabilní a že novým trendem je docházka. Za týden jsem udělala tolik podpisů a křížků, až jsem z toho dostala pocit důležitosti, který bohužel úplně zastínil pocit jiný - ztráty času. Zkoušek budu dělat relativně minimum (oproti prváku), zato se ale poseru v domácím prostředí, neb počet všech prezentací, prací a samostudií je mírně řečeno alarmující.
To je v druháku normální? A pokud ano, proč jsem se tam vlastně chtěla dostat?

Další strašně zajímavá věc, která se mi v životě děje, je fakt, že si dělám pedagogické minimum pro volný čas (a umírám u toho nudou) a v listopadu pak CAE (a seru magi v kostkách, jak říká můj tatínek, neb jsem v mluvě jemně zakrněla). Učim malý dětičky anglicky a snažím si najít další doučování, protože momentálně je to jeden z mála zdrojů financí, co přichází v úvahu (sbohem, prázdninová naivito!). Takže kdybyste někdo chtěl doučovat, tak víteco. ;);););)

Už neumim mluvit se starýma známýma. Přišla jsem na to, že se mi nechce cizím lidem fňukat, jak mě něco sere, a zárověň se nechci těšit, jak se něco vede, protože v obou případech z toho člověk vyjde jako kráva - buď co si umí jenom stěžovat, nebo jako co se jenom vytahuje. Takže poslouchám/čtu, co se děje jim (většinou nic), odkejvu, usměju se a pak si zase půl roku nic neřeknem.
Na Twitter jsem si kdysi psala, že druhák začínám podobně jako prvák. Sice vim, kde je jaká učebna, ale moji spolužáci jsou pro mě stále jedna velká neznámá, nezajímavá masa lidí, se kterou si nemám co říct. Když se snažim kamarádit, vždycky to něčim poseru, většinou tim, že totálně sesunu něco, co má dotyčná strašně ráda. Nemrzí mě to, protože co s holkou, jejíž zájem je Tvajlajt a hnědá v kombinaci s černou, ale připadám si trochu jako E.T. Kam odešli normální lidi?

Vítej do nového semestru, Be!