V posledních postech mi trochu dochází humor, protože mám starosti se školou. Dělám zkoušky, můj index vypadá vcelku prázdně, protože jsem na nějaký zapisování kreditů srala do chvíle, než jsem před pár dny zjistila, že potřebuju mít i ten nejmenší kreditek, kterej jsem dostala za krásu a dobrý den, zapsanej, abych mohla jít do druháku. A to je ještě nejmenšim problém, protože těch kreditů asi nemám dost. Asi určitě. Dá se to ještě napravit, ale k tomu potřebuju štěstí a tak, což se mi normálně moc neděje. Yay.

Zvláštní je, že ačkoliv mám snahu něco dělat, ty nejjednodušší úkoly tak nějak bojkotuju, protože asi v koutku duše doufám, že se to třeba ještě nějak posere a vyhodí mě. A já pak půjdu na FAMU, všechno bude růžový a do konce života budu dělat kreativní věci, dostávat za ně zaplaceno a zpívat si (sprosťárny, protože yolo).

Už se vám stálo, že se vám při vstupu do budovy udělalo tak strašně blbě, že jste si mysleli, že se buď pozvracíte, nebo svět skončí? Škola mi ničí zdraví a to ještě ani nezačla.

Asi se budu stěhovat (kdyby někdo o něčem věděl, byla bych ráda, víteco - třeba i tip na fajn web, je jich jak much) a pokud mi bude osud přát, pořídim si kočku. Zamilovala jsem se do mainský mývalý, ale můj účet moje nadšení nesdílí (koťátka vypadaj jak plyšáci a stojej jak víkend ve Stockholmu), takže možná vezmu za vděk všim, co kdo dá (doslova).

Kariérní život mi poslední dobou nějak podezřele vychází, takže počítám s tim, že se něco brzy posere. Ale doufám, že ne. Nicméně je fakt ironie, že do školy chodim, abych mohla pracovat tak, jak momentálně pracuju, aniž bych tu školu potřebovala.

FAMU mě chce, ale ještě to neví (jo, začínám bejt posedlá, v duchu se tim zabejvám aspoň třikrát denně).

Trochu začínám mít alergii na lidi, co se o nic nesnažej a pak kňouraj, že nic nemaj, až je jednomu skoro blbý, že mu jednou taky něco vyšlo. Nicméně konverzace s takovym chuďátkem ukřivděnym často inspiruje k tomu, abych se jím nestala já sama, takže si přestávám stěžovat a jdu si sepsat osnovu k článku.