TOP 10 - Každodenní maličkosti

Přiznávám, že jsem trochu nervák, nicméně si dovolim myslet, že se se mnou v některých bodech ztotožníte. Většinu srpna jsem strávila v cent...

Přiznávám, že jsem trochu nervák, nicméně si dovolim myslet, že se se mnou v některých bodech ztotožníte.
Většinu srpna jsem strávila v centru Prahy, kde jsem ve svý oblíbený kavárně dělala důležitou a psala jsem věci na přijímačky s občasným blogováním... nebo taky naopak. Sem tam jsem si zašla na bagetu nebo pro zmrzku do Mekáče (kromě hranolek a McCafé už tam nic jinýho nesnim, je mi po tom blbě a navíc je to drahý). A měla jsem brigádu, ano pozor, Be pracovala jako normální člověk (již nikdy víc, doučování vede!).
Takže tak.

1. Turisti a lidi, co se zastaví uprostřed ulice plný lidí.
Nevim, jak vy, ale já většinu věcí zvládám za pochodu - telefonáty, smsky, jídlo, koukání do výloh, hrabání v batohu... všechno. Ne tak ostatní. Vážně rostu, když jdu a někdo přede mnou najednou zabrzdí. Takový manévry jsou zdržovačka jak prase, navíc mě to fakt strašně vytáčí - kdyby aspoň zašli třeba ke kraji...!
A turisti jsou kapitola sama o sobě, chápu, pěknej baráček, to bude babča doma čumět, to vyblejsknu - ale ten barák bude vypadat úplně stejně, jako kdyby se dotyčnej fotograf amatér se svym ajfounem postavil k již zmiňovanému kraji. Ohledy, lidi, ohledy!

2. Můj batoh není čudlík, co zařídí, aby šel dav rychlejc!
Fakt rostu z toho, když se mi někdo natiskne na batoh a postrkuje mě, většinou se mi to stává v metru. Nevim, jestli dotyčnej očekává, že po tom jemnym strkanci fronta u schodů najednou půjde rychleji nebo že se eskalátory rozjedou rychlostí světla nebo že se on přemístí přímo nad schody nebo CO, ale prostě ne. Navíc jsem paranoidní as fuck a mám pak pocit, že mi něco krade, ačkoliv vim, že ne, protože to bych cejtila (já a můj batůžek máme velice silné pouto).

3. Jsem král světa a ostatní jsou moji sluhové.
Představte si fastfood. Jídlo dostanete na plastovym tácu, někam si dřepnete, sníte to, vstanete a tác uklidíte do takovejch těch krabic s poličkama (určitě to má nějakej speciální název, ale to bych nesměla bejt tatar, žejo) nebo jinejch tomuhle účelu určenejch věcí. A pokud to neděláte, tak pohoda, v pekle už se ohřejvá kotel s vašim jménem, protože to je fakt na pár facek. Sežere vám to tak minutu a uděláte tim světu službu, kor když je daný místo přecpaný lidma a najít stolek je úkol téměř nadlidský. 
Nebo vy snad neznáte ten triumfální pocit, když seženete neobsazenej stůl, načež sezdáte, že je půlka zasraná něčím bordelem na tácu?!?
Jako jo, mohla bych to odnýst, ale nevim, proč bych se měla obtěžovat. Navíc jsem většinou sama, nemám sílu a jsem nešikovná a vybalancovat dva tácky nezvládám, nehledě na to, že si mi tam ještě někdo sedne a já nejsem charita.

4. Pizdy na ulici.
Chodník je tak malej, že se musíte při vyhýbání naproti jdoucímu člověku soustředit. To ale nezabrání skupince pizdiček, co jdou po prázkách na střední a jsou nejlepší kámošky navždy, aby šly pěkně vedle sebe jak římský vojsko do boje, samozřejmě se táhnou jak smrad a krafaj o věcech tak debilních, že máte chuť vytáhnout baseballku a přetáhnout je s ní po hlavě v dobré víře, že se jim tím buď rozsvítí, nebo zhasne navždy (morbidní humor, waddup??). Nebo se třeba uvolní místo, abyste je mohli obejít.

5. JÁ JSEM PŘIŠLA DO KAVÁRNY A VŠICHNI BY TO MĚLI VĚDĚT!
Do kavárny chodí lidi nejen pracovat, ale i mluvit, já vim. Normální hovor mi nevadí, ale fakt rostu ze slepic, co přišly i s celym kurníkem a kvokaj tak nahlas, že drnčí hrnky a praskaj skleničky. Nevim, proč by mě měly zajímat životní etudy a problémy krávy, kterou zřejmě dokáže rozparádit jenom návštěva kavárny, nicméně kráva míní jinak. A ONI TADY MAJ I INTERNET, JÓÓÓ?!

6. Zastávka Václavské náměstí.
Je užitečná a na strategickym místě, já vim. Ale rostu z toho věčnýho kličkování mezi jedincema, co čekaj na tramvaj a nenapadlo je nic lepšího než si stoupnout doprostřed ulice a civět.

7. Bezohlední zmrdi v tramvaji.
Nejsem nejlepší skaut a občas si prostě sednu, ačkoliv jsou kolem mě lidi starší než já (nicméně já si sedám jenom v případech, kdy mě bolej nohy nebo táhnu těžkej náklad). Ale i tak mám alergii na výrostky, který by přejeli válcovačem vlastní babičku, jenom aby se usadili, ačkoliv nad nima stojí osmdesátiletá paní, co je jak věchýtek a vypadá, že se každou chvíli rozpadne. Stejně tak nesnášim lidi, co si po dlouhém uvažování strategicky stoupnou do dveří a pak se ani nehnou, ačkoliv vystupovat hodlá půlka tramvaje. Další gól jsou nastupující, co obléhaj dveře tak dokonale, že abych vůbec mohla vystoupit, musim někoho odstrčit. A úplně nejraději mám lidi, co jsou ve věku mých rodičů a vejš, který se rozhodnou, že místo, ke kterýmu mířim já, by moc chtěli, takže se k němu vrhnou, cestou mě převálcujou a usadí se. Normálně mi to nevadí, ale když třeba jedu z Ústí, na zádech mám narvanej batoh, v jedný ruce tašku s hadrama a v druhý tašku s nákupem, fakt mě dostává, když mě div nesejme chlápek ve věku mýho táty, aby si dřep a následně celou cestu koukal upřeně z okýnka, protože je mu to samozřejmě blbý.

8. Lidi, co po mně chtěj cigaretu.
Vypadám snad jako štědrý a bohatý kuřák??

9. Zpomalený nakupující.
Už jsem si tady na to stěžovala, aspoň teda myslim, na Twitteru určitě. Ale fakt mám chuť ty lidi při nejmenším něčim přetáhnout. Věc se má tak, že v různých menších Albertech a Billách prostor pro namarkovanej nákup u pokladny není úplně největší. Fronty se tam však tvoří slušný, takže snad každej logicky uvažující člověk začne rvát svůj nákup do zavazadla sekundu po té, co prodavačka oblízne čárovej kód (hahaha), aby následně jen zaplatil a vypadnul, jakmile je řada na dalším člověku. Normálka, ne?
NÉÉÉÉ! Některý lidi se vyloženě těšej, až do toho pekla půjdou, jinak se neumim vysvětlit to, že při markování jejich zboží čuměj všude možně, dloubou se v nose, škrábou se na prdeli nebo provozujou jinou užitečnou činnost, pak zaplatí a v momentě, kdy začne prodavačka markovat věci moje, rozloží igelitku a nákup beze spěchu sklízí. Jejich věci se míchaj s mýma, já mám nervy v kýblu z toho, že jim něco vezmu nebo oni něco vezmou mně, pořádně se tam nevejdu, takže je pro mě komplikovaný vůbec zboží brát... no horor. Asi je začnu kopat do řití nebo nevim.

10. Člověk, co mi ukrad peněženku.
Doufám, že tě karma potrestá, hajzle.
Přišla jsem o všechny doklady, žejo, zařizování stojí čas a peníze (skoro tisícovka za všechno nový) a milý zloděj se obohatil o celých 14 korun. Tak snad si koupil něco pěknýho. 
(to sice není každodenní věc, ale každodenně řešim, že nemám občanku nebo isic)

4 komentářů

  1. Si často stěžuješ a hodně věcí tě vytáčí,že?:D Něco je na facku ale podáváš to dost nasranym zpusobem,hh

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. když to budu podávat sluníčkovsky, tak si neulevim, začnu si stěžovat osobně lidem, co jsou moji kamarádi a pak zůstanu bez kámošů a ještě s větším vztekem. a to bys jako chtěla?! :D

      Vymazat
  2. Mám to podobně. Nenávidím lidi, vůbec se neumí chovat. Netěším se, až zase budou v Brně Vánoční trhy, bude tam člověk na člověku, grrr.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslim, že v Praze je blaze jedině v listopadu, jinak je buď narvaná turistama, nebo přírodně pokatastrofená (led, záplavy...). Ale i tak mě odsud nikdo nedostane ani plamenometem. :)

      Vymazat