O neuroticismu

... aneb "ta moje depresička". O svym neuroticismu jsem jemně psala v různých postech, nicméně nikdy nijak zvlášť uceleně. Proto...

... aneb "ta moje depresička".

O svym neuroticismu jsem jemně psala v různých postech, nicméně nikdy nijak zvlášť uceleně. Proto jsem se rozhodla učinit tomu zadost a sepsat něco pořádnýho, co neuroticismus přiblíží těm z vás, co o něm nikdy neslyšeli.

Neuroticismus není psychická nemoc, je to rys osobnosti. Což je vcelku naprd, protože jedinci s neuroticismem v podstatě sváděj celoživotní boj - buď se svýma nelogickýma tendencema, nebo se svým okolím, protože neurotici občas bejvaj dost na facku, žejo.
Neurotici jsou emocionálně labilní. Často pociťují úzkost, neklid, nervozitu, obavy, změny nálad, žárlivost, vztek, vinu, smutek, stres a podobně vesele dál. Nejklíčovější slovo je přecitlivělost - ta dokáže udělat z naprosto banální situace spouštěč neštěstí, a proto jsou náchylnější k depresi a mají problém se složitějšíma nebo stresovýma situacema. Zkrátka, něco, co "normální" člověk zvládne s přehledem (kamarád je v nemocnici, budou mu operovat slepý střevo, to není nic zas tak hroznýho nebo složitýho), neurotik dokáže vyhrotit ve svý hlavě na maximum (panika panika, kamarád je v nemocnici na operaci, panika panika, určitě umře, deprese deprese) a následně na to reaguje.
Další skvělá zpráva je náchylnost k neurózám (fobie, deprese, panika a podobný léčitelný věci).

Předesílám, že jsem nikdy u psychologa nebyla. Moje mamka je doktorka a to, že jsem neurotik, ví už od mých mladých let (neuroticismus u dětí se může projevovat nočními děsy [neplést s nočními můrami, děsy jsou podstatně, hm, děsivější] nebo poruchou přijmu potravy [nechtěla jsem jíst, později jsem nechtěla jíst, když se jídlo dotýkalo navzájem], což jsou věci, který jsem měla a v případě poruchy přijmu potravy stále mám [nemám anorexii ani nic, je to lehoučká forma poruchy, neděste se]. samozřejmě existuje spoustu dalších projevů, ale o tom se teď nebavíme). S neuroticismem vám psycholog nepomůže, jak už jsem předesílala, není to nemoc, maximálně si s vámi popovídá a předepíše antidepresiva.
Všechno, co jsem vyjmenovala, na mě sedí úplně dokonale. Obavy o úplně hloupý věci (člověk dojde k úplně scestný teorii, jak se věci maj, začne tomu věřit a pak se podle toho i chová, no ne moc yay), neklid, nervozita, rychlý změny nálad, úzkost, blabla. Stresový situace jsou pro mě něco strašnýho a i když se jedná o naprostou blbost, dokážu se vybičovat do stavu naprostýho zoufalství, kdy se mi chce všeho nechat, sednout si na chodník a brečet (příkladem mi budiž můj poslední odjezd z Ústí do Prahy, kdy jsem málem nestihla vlak. další mi jel za půl hodinky, přijela bych tedy o půl hodinky později a nikdo by se na mě nezlobil, protože ačkoliv jsem měla plán setkat se s M., nic nehořelo a bylo v podstatě jedno, kdy dorazim. všechno tohle jsem věděla, ale stejně jsem cestou na nádraží letěla jak blázen a zadržovala jsem v sobě zoufalej řev).
Samozřejmě nejsem neustále uzlíček nervů a nehroutim se z každý prkotiny, jak by to mohlo vyznít. Můj život se jen dělí do určitých období, kdy se buď zdá všechno ok (a pak se mi všechno děje jen trochu nebo nárazově na krátkou dobu), nebo se zdá všechno děsný (a pak se všechno rozjede ve velkym a je fakt zábava bejt se mnou kamarád).
Můj (slepičí) mozeček se s timhle vypětím vyrovnává po svym a to tikama a obsesema. Takovej normální tik, co mám, i když je všechno ok, je klepání libovolnou nohou. Když už je to trochu horší, je to křečovitý mrkání (nesnášim, vypadám určitě jak cvok, ale aspoň si toho okamžitě všimnu), cukání prsty, hraní si s vlasy (obzvlášť potěší, když jsou čerstvě umytý a já mám špinavý ruce) nebo klepání (čímkoliv o cokoliv). Taky mě uklidňuje hraní si s rukama, ale to tik není. Obsese jsou znak toho, že už je to fakt hodně blbý, takže je moc často nemám. Nicméně pocit, že něco musí bejt položený TAKHLE, něco TADY a udělá se to TAK a TAK, jinak to prostě neexistuje, je fakt naprd, kámo.

Poznávate sebe nebo někoho?
A co s tim všim dělat?
To kdybych věděla!
Jak už jsem řekla, psycholog mi moc nepomůže, protože neurózama netrpim a povídat si o tom všem nepotřebuju. Dobrý teda je přiznat si to a do budoucna s tim počítat. Jakože když do hlavy vleze nějaká otravná, nelogická a ve všech směrech úplně debilní myšlenka, nepoddat se jí. Nepoddávat se ničemu z výše zmíněných - obavám, vzteku, úzkosti, vině, náladovosti, žárlivosti, neklidu, stresu a bla. Určitě to nepůjde pokaždý, dost to závisí na okolnostech, momentálnímu rozpoložení a lidma, co vás obklopujou, ale každá zvládnutá obsesivní myšlenka je skvělej úspěch, na kterej byste měli bejt pyšný. Důležitý je se s tim srovnat, ale nerezignovat.
Tiky je třeba ovládat, někdy je to lehčí, někdy je to těžší, opět záleží na okolnostech. Třeba teď jsem úplně v klidu, ale za hodinku budu mít pocit, že pokud si aspoň trochu nezatřepu nohou, prasknu. Ideální by bylo se to kompletně odnaučit, ale to ještě moc nevim jak, takže zatim se to snažim stopnout, jakmile si toho všimnu.
Co se týče obsesí, to moc netušim, jak už jsem řekla, dějou se mi jenom ve fakt vyhrocených situacích, takže většinou dělám to, co chci.

No, snad jsem vám to trochu přiblížila a případně poradila rady, který by vymyslelo snad i pětiletý dítě.
No nevadí.

1 komentářů

  1. Moc mě mrzí, čemu všemu musíš každý den čelit...
    Trpím úzkostmi, takže si umím dost dobře představit, co musíš prožívat... buď silná zlato... jsem s tebou...

    OdpovědětVymazat