Je celkem tragický mít za duben napsanej jenom jeden článek. Kor když v něm slibuju, jak se tady něco objeví jednou tejdně. No, neobjeví. Protože proč? Protože nemám čas. A když ten čas mám, vždycky vyvstane něco důležitějšího než blog.
Třeba mít depku nad tim, jaká neskutečná píča jsem a zapřísahat samu sebe, že už nikdy nebudu tolik pít.
Pak jet v pátek zpátky do Ústí, jít na chvíli pozdravit kámoše, dát si vodku a pak další a pak další a najednou sbírat v šest ráno odpadky z podlahy baru, protože hodná duše.
Vrátit se domů ve tři odpoledne. Nasrat rodiče. A tak.
Poslední dobou v sobě šlechtím talent na nasírání lidí. Nikoliv obvyklého typu "V tom tričku vypadáš jak mrož.", ale spíš typu "Dík za důvěru a obrovské sympatie, tady je máš roztrhaný, podupaný, spálený a utopený zpátky.".
Nejsem schopná normálního mezilidskýho vztahu.

Poslouchejte Bondage Fairies.
Dívejte se na Skins.
Sledujte Epic rap battles of history.

"Myslim, že bys asi neměla tolik pít, když pak skončíš takhle."
"Když tě bude v Bangu otravovat, rozbijem mu hubu."
"To, co jsem hledal, jsi ty." #cliché
"Musíte si to vyřešit."
"Na tebe jsem naštvanej víc než na něj."
"Tvůj největší problém je, že seš tak roztomilá."