You should be honored by my lateness.

Říct mi, abych se uklidnila nebo se mě ptát, proč dělám to, co dělám, je úplně stejný jako radit člověku v depresi, ať si dá čokoládu a usmě...

Říct mi, abych se uklidnila nebo se mě ptát, proč dělám to, co dělám, je úplně stejný jako radit člověku v depresi, ať si dá čokoládu a usměje se, protože život je krásnej a venku svítí sluníčko.
Sluníčko mi může políbit šos, dokud venku nebude aspoň nad deset stupňů, vůbec se o ničem nehodlám dohadovat.
Nemám depresi, jsem neurotik. Jsem neurotik jak prase. "Pokud jste na víc jak deset otázek odpověděli ano, máte sklon k neuroticismu, vyhledejte psychologa." Spíš jsem na míň než deset otázek odpověděla ne, teste, dej mi šest stovek a já si na tu hodinku půjdu někam pokecat. Třeba o tom, jak strašně se těšim na Foreign Beggars. Nebo o tom, jak jsem se měla ráno špatně a jak se mám teď strašně dobře. Kdyby mi někdo chtěl věnovat psychologa, ráda bych požádala o to, aby byl pohlaví mužského, neboť komunikovat s ženami mi poslední dobou činí stejné problémy jako patnáctiletýmu, nadrženýmu, uhrovitýmu hovádku, co si přijde jak největší badass, když na pornostránkách odklikne, že už mu osmnáct bylo.
Přečetla jsem toho o neuroticismu hodně. Dělala jsem si testy. Mluvila jsem o tom s mamkou. Ale neuroticismus je hovno, prostě se celej život chováte jak piča, nikdo vás nemá rád a pak umřete spokojený, protože jste stejně věděli předem, že lidi, co se s váma bavěj, to dělaj jenom proto, protože jste se tam nějak naskytli a jim je blbý si vás nevšímat. Neexistujou na to žádný pilule, maximálně tak na úzkost a já úzkost pociťuju jenom ve vypjatejch situacích, kdy je to v podstatě normální (asi ne v takový míře, ale nekažte mi iluzi).
Anebo máte všechny strašně rádi a oni maj strašně rádi vás, všechno je strašně dokonalý a pak najednou máte kocovinu, ležíte sami na nepohodlnym pokusu o postel, pijete mangovou minerálku a je vám smutno. "Stesk po párty. To chce pivko." Řekl jednou jeden skvělý muž, jenže já nemám pivko a i kdybych ho měla, tak nemám otvírák a svým chatrným chrupem neotevřu ani papírový kapesníky, natož lahváče. Takže piju mangovou minerálku a píšu hluboký životní pravdy na papírky a lepim je na zeď. Je jich tam čim dál, tim víc, což je dobré pro estetické účely, nicméně ze zdravotního hlediska je to spíš blbší než lepší znamení.

Rozhodla jsem se, že mě to nebaví a neurotická už nebudu. Pro představu pro záviděníhodně stabilní jedince - je to podobný rozhodnutí, jako kdybych si řekla, že jsem holka a už mě to nebaví, takže budu kluk. To si pak holka ostříhá vlasy a začne nosit klučičí oblečení. Začne chodit k odborníkům a začne si píchat testosteron. Začne jí hrubnout hlas, začnou jít růst vousy. Pak jde třeba na operaci hrudníku, kdy si nechá odstranit prsa a nechá si vymodelovat hruď do mužnější podoby. A tak dál. Z Elišky je, uhm, Elišek? Eliáš? No, chudák kluk s tim jménem.
Protože mě rodiče pojmenovali tak, jak mě pojmenovali, jistě ze mě kluka nechtěli, což je výhoda, protože já kluk nejsem a ani jim nikdy nebudu, protože by mě to nebavilo a na svou ženskou roli už jsem si celkem zvykla (umim ukrojit chleba na sendviče).
Proces nebytí neurotikem bude asi dost obdobnej, předpokládám. Ono není tak těžký držet svoje neurotický tendence na uzdě, když vás třeba čeká něco pozitivního a když je všechno víceméně v cajku, prostě to tak nějak jde. A pak se něco posere. Nebo se něco přihodí. Nebo se něco dozvíte. Nebo vám něco dojde. Nebo se stanete součástí velice nepříjemné konverzace. Nebo si něco sami na sobě neumíte vysvětlit. A bum. Noha lítá nahoru a dolů, do vlasů si hrabu jak šílená, koušu si rty a mračí se mi čelo. V hlavě mám špatný věci, všechno rozbitý se rozjede a nikoho nezajímá, že za to může neuroticismus, tudíž to není racionální ani logicky odůvodněný.
Ono totiž normálně jsem vcelku praktická a velice cynická osoba.
A je fakt fajn mít kámoše, co vám poradí, ať na to serete, ať neřešíte sračky či celou věc vyhodnotí slovy "To je vůl.". Není pak potřeba vymejšlet žádný teorie, scénáře a alternativní konce. Prostě se na to vyseru, žejo. Protože nejsem magor, žejo.

Víc, než křičet "Co je ti do toho?", se mi chce křičet "Co je mi do toho?".
Teď je mi divně samy ze sebe, protože tenhle post měl bejt věcně laděnej a nakonec vypadám jako psychopat. Já nejsem psychopat. Já jenom víc píšu o negativních věcech, protože když se mám dobře a cejtim se dobře (jo, to se taky stává, relativně často), tak si zpívám, tancuju, moje pusa vydává divný zvuky, připadám si relativně hezká, usmívám se a dívám se na sitcomy. Směju se nahlas. Plánuju. Nemám čas psát na blog, že si zpívám. A chytněme se za srdce, vážně by někoho zajímal post, že právě teď poslouchám To Protect & Entertain, rapuju do toho a předvádim sama sobě muthafuckin' pussy poppin'? ("If I had a PUSSY, I would POP IT!") Nezajímal, já si to řeknu.

Za čtyři hodiny vstávám. Ale nespavostí netrpim. Nespavost není, že jeden den nemůžete spát. Nespavost je, když jste vyčerpaný natolik, že čumíte jak zombie, nic vám nedochází a nic nechce, ale zároveň noci trávíte civěním do stropu a frustrací z vlastní nedokonalosti.

1 komentářů

  1. Hm, pokud tě to potěší (potěší?) tak měl tvůj příspěvěk určitě nějakej smysl - pro mě. Ne, že bych byla takovej felgmatik a měla pořád všechno na háku, svýho času jsem měla taky takový menší záchvaty paniky a strach vystřídaný z čirou hysterií, ale nějak to odeznělo. Teď jsou mi stresové situace pouze krajně nepříjemné, ale panika se nějak nestihne projevit - moje pragmatické já ji zadupe někam do hlubin...
    Takže díky za vysvětlení toho pocitu, který často zmiňují lidi v mém okolí, ale nikdo mi to nedokáže slovy popsat.

    OdpovědětVymazat