Milá Molly,
den předtim, než jsme se poznaly, jsme s datassem byli na Two Door Cinema Club, vypili jsme flašku vodky, stihli poslední metro a pohádali se. Všechno je ale v nejlepším pořádku.
Potkaly jsme se na Modestep, já a datass jsme o tobě mluvili a snad všichni známí mi dávali tipy, jak se chovat, až přijdeš. Když jsme se pak vážně uviděly tváří v tvář, celkem jsi mě zklamala. Jako sorry, ale takhle jsem si tě nepředstavovala, takový strašný nic. Nicméně, ač mírně přinaštvaná, užívala jsem si Modestep. Díky negentlemanskému chování ostatních účastníků se datass dostal mírně přede mě, po chvíli se otočil se širokym úsměvem a zahlásil: "Už je to tady."
Jako Molly, co je tohle za heterosexuální diskriminaci?!? Jeho jo a mě ne?! Přitom mám tak pěkný šaty!! (Reasoning. I can do that.)
'Tak třeba za chvíli...' proběhlo mi hlavou optimisticky, zaskákala jsem si, vnitřně do mě uhodil blesk z plyšáků a hudba byla lepší... 

Molly přestala heterosexuálně trapčit, sedla si mi na mozek a naprosto stupidně mě nechala panikařit mezi členama drsného pohlaví, co byli minimálně o něco větší než já. Víte, já mám radši členy drsného pohlaví, co jsou maximálně o trošku větší než já. Většina mužů, kterým jsem kdy věnovala své srdce či něco jiného, rozhodně nedosahovala 180 cm (možná, kdyby si stoupli na schod...), samozřejmě zde byly výjimky, jeden byl dokonce menší než já (svůj malý vzrůst si kompenzoval velkou debilitou) a některým dodnes cuchaj vlasy okolo létající letadla (skoro). Nevim, proč se o tomhle irelevantním detailu bavim.
Každopádně jsem došla k přesvědčení, že musim pryč a musim s někym mluvit. Naštěstí tam kromě mě a datasse byli další kamarádi a známí, takže se mi podařilo najít kamaráda M. s přítelkyní, jakterak se snaží narvat do svý vlastní košile, vožralej tak moc, až jsem nevěděla, jestli mi má bejt víc líto mě nebo jeho. Věcně jsem jim sdělila, že je to nejspíš tady a moc nevim, co se děje. Resp. v mý hlavě to znělo věcně, ve skutečnosti jsem určitě valila oči a máchala rukama jako mentálek. M. mi na to jistě něco důstojně odpověděl, akorát mě víc zajímala zeď, takže pozornost mu budu věnovat snad někdy příště.

Poté, co se M. nasoukal do košile a kabátu, zabalil přítelkyni a odešel domů, osaměla jsem. Takže jsem se usadila na gauč, poslouchala strašně bezva hudbu, netušila jsem, co se děje, proč na mě ten kluk mluví a celkově bylo dost těžký říct, jak se mám a jak dlouho tam sedim. Pak Modestep dohráli a odněkud se vynořil datass a byl tak strašně krásnej mezi těma všema lidma, až mě to potěšilo.
Šlo se na balkón, kde mě datass mile ujistil, že ženská, jež mě pravidelně poslední noci navštěvuje ve snech a mění je tak na kvalitní noční můry, tam vážně není, spálila jsem mu krk (to mi bylo v tu chvíli úplně strašně líto, i když jsem se ho jenom dotkla), přišel P., mluvil s datassem a já jsem se tulila ke zdi, protože to prostě bylo úplně super. Pak jsem se tulila k jiný zdi, která byla červená a mokrá. A šahala jsem na svoje šaty, protože byly krásně jemný. P. obličej byl taky jemnej. Všechno bylo jemný.

Pak jsme šli tancovat a to bylo to nejlepší, co se mi kdy stalo, protože jsem každej dubstepovej pazvuk vnímala každou částí těla. Kolem byli lidi, co prej byli kámoši. Držela jsem hudbu v rukou, byla krásně jemná, a prej jsem vypadala při tancování v těch šatech dobře, což mě potěšilo, protože jsem ráda, že aspoň někdy vypadám dobře, i když je mi jasný, že z objektivního a střízlivýho hlediska jsem spíš připomínala rozteklou hopsakouli. Super byla projekce na zdi (nebejt hudby, tak tam stojim a koukám možná doteď), méně super byly dva pokusy od mužných mužů o sblížení se s this piece of ass.

Své dvě historky proložím ponaučením do života, tak dávejte pozor. První mi sebral ruku a zatočil mnou. Pánové a dámy, pokud chcete udělat dobrý dojem na člověka, co se zrovna mazlí s Molly, netočte ho, když to nečeká. První se mi zatočilo tělo, pak teprve dost se zpožděním a o poznání pomaleji mozek. Hořela mi ruka a moc jsem nevěděla, co se to kurva stalo, dokud jsem se velice důstojně a přitažlivě odpotácela od hrozícího nebezpečí, kdy se ke mně přitočil datass, dal mi high five a oznámil mi, že mě ten kluk chtěl sbalit. No vida, chudák. Druhý z nich zvolil poměrně agresivnější způsob, ten rovnou chňapl moje celý tělo a trsal si, zatimco mě držel. Úskočný manévr, který jsem předvedla, jakmile mi došlo, že to hnusný svírání narozdíl od pocitu, že se nemůžu nadechnout, vážně existuje, by mi záviděl i ten nejklokanější klokan na světě. Teď bych celkem ocenila, kdyby mi někdo vysvětlil, v jaký situaci je podobný chování ok, kor když se ladná dáma nachází ve společnosti jiných jinochů a nikde není psáno, že ani jeden z nich není její milý. Zřejmě v situaci, kdy o sobě ani nevíte, jinak moc nechápu, proč se na mě vrhal jak lvice na antilopáka (gender swap, waddup?!).

Nicméně po tomhle sexually frustrated zážitku už jsem se zdaleka tolik nebavila jako předtim, naopak ve mně rostly obavy, kdy přijde další takovej, zatínaly se mi do sebe zuby a fakt mi nešlo mluvit. Jakože fakt ani fň, což mě poněkud freak outlo a asi to bylo i znát, protože se datass začal starat, jestli jsem v pohodě. No nebyla jsem. Panikařila jsem jak prase, vcelku mě ostatní děsili a když ani pobyt na vzduchu nepomoh, odešel datass pro kabáty a nechal mě ve společnosti neznámé přátelské tváře se zlomenym prstem, jehož jméno, obličej a povídání si vážně nepamatuju (sorry, ale dík).
Datass mě dostal k sobě domů, za tento hrdinský čin mu gratuluju a z celého srdce děkuju, protože vim, že to nebylo lehký (děsili mě lidi; děsilo mě, že nemůžu mluvit, furt jsem to zkoušela a zřejmě to vypadalo strašidelně; zapomněla jsem, jak se chodí; byla zima).

Nothing has changed. I'm still me.
Přijedou Foreign Beggars, koho na nich uvidim? Huhá!
Zkušenost byla taková 50:50 (sice jsem zatínala zuby ještě druhej den dopoledne, ale šáhla jsem si na hudbu, což je dream came true) a silně uvažuju, že Molly někdy zkusim znova, protože už vim, co od ní čekat a co avoidovat (masy cizích lidí při nájezdu a chňapače). Uvidíme.