Můj problém je, že svůj život beru jenom "pro teď". "Pro teď" studuju UK, "pro teď" jsem byla na gymplu a "pro teď" zabíjim víkendy odjezdama do Ústí. 

Rozhodně netvrdim, že by člověk měl obejmout svou samotu, nevycházet z domu a umřít za zvuku Pornography od Cure (a jestli jsem vás teď inspirovala k nějakýmu dekadentnímu aktu, tak na to okamžitě zapomeňte, protože to je moje). Jenom mi vážně připadá jako píčovina trávit čas s lidma, se kterýma toho má jeden společnýho tolik, co Kesha s The Cure, ještě větší píčovina je chodit s někym jenom pro teď, dokud se nenajde někdo lepší (kromě toho, že je to ztráta času, je to taky dost hnusný, protože třeba vás ten dotyčnej má rád a počítá s váma i do budoucna, zatímco vy se poohlížíte jinde). A to všechno jenom proto, aby si ten člověk nepřipadal sám, aby nemusel sám pít nebo spát. 

Co se týče samoty, jsem naprosto v pohodě, protože umim bejt sama. Umim si samotu užít, naopak mám tiky, když jsem mezi lidma moc dlouho - davy zvládám chvíli, skupinu lidí dávám vcelku obstojně, společnost jednoho člověka přežiju s lehkostí klidně i pět dní (pokud je se mnou vyloženě 24/7). Je mi líto lidí, který nedokážou bejt chvíli jenom sami se sebou, protože takový maj největší sklony obklopit se špatnýma lidma a utopit v nich svou individualitu. Ne všichni. Ale hodně jich jo.

Zřejmě díky mojí lásce k samotě mi vztahy na dálku nedělaj problém, protože nepotřebuju mužného muže, abych si zašla na kafe, na výstavu, najíst se nebo nakoupit. Společnost je fajn, ale nepotřebuju jí k tomu, aby mi fungovaly plíce a šlapaly nohy. A samotnej zážitek z věcí (ne z nakupování, ale třeba z koncertu, víme, chápeme) je jinej - ne lepší, ne horší. Když jsem na koncertě sama, téměř si nepamatuju, co se dělo a jak šly písničky za sebou - pamatuju si hlavně emoce, který se ve mně v tý době střídaly jak na běžícím pásu. Když nejsem na koncertě sama, samotnej zážitek je intenzivnější - nestřídá se ve mně tolik emocí a víc si pamatuju.

Když jsme u těch vztahů, všimli jste si, že poslední dobou je čím dál, tím větší móda někoho mít proto, abych někoho měla? Stejně tak je strašná móda vážných vztahů už někdy od patnácti, šestnácti let. Neřikám, že je špatně bejt v sedmnácti letech již dva roky zadána za mužného muže, jenom jsem z toho poněkud rozpačitá, protože mi vážně připadá jako sci-fi potkat lásku svýho života v devátý třídě na základce (nebo v prváku na gymplu). Stejně tak holky mýho věku (je mi dvacet, jsem stará bába), co jsou se svym přítelem už čtyři roky, jsou na to strašlivě pyšný, načež člověk sezná, že ony 70% svýho volnýho času věnujou "pracování na vztahu". Fakt nerozumim tomu, jak se pracuje na vztahu (z nějakýho důvodu si vždycky představim, jak do sebe navzájem kutaj krumpáčema), a už vůbec nerozumim tomu, proč se ve dvaceti chovat jak čtyřicetiletá ženská, jejíž manžel prochází ošklivou krizí středního věku.
Nevim, možná žiju na Marsu, ale řikám si, že když už jeden s někym je, mělo by to bejt proto, že ho ten dotyčnej dělá šťastným. Že si ve spoustě věcí prostě sednou, fyzicky i psychicky se přitahujou, tolerujou se a jejich očekávání od budoucnosti je společně kompatibilní (holka, co chce po škole jet do Afriky a stavět tam dětem školy, a kluk, co chce co nejdřív založit rodinu, moc kompatibilní nejsou, chápeme). Jasně, najít někoho takovýho je sakra těžký, ale rozhodně to není nemožný a následnej vztah bude stát za to.
Možná tomu akorát nerozumim, ale vážně mi podobný pseudovztahy připadaj dost toxický. Navíc razim teorii, že když někdo někoho dlouhodobě omezuje, v tom omezovanym se to nastřádá a v tu nejnevhodnější chvíli to všechno vybouchne (a nakonec z toho ještě omezovač vyjde jako král, protože to všechno přece dělal pro dobro toho omezovanýho).
A proč tohle všechno lidi dělaj? No, aby nebyli sami.
Ew, lidi, EW.