Mám rozepsáno šest článků, povídku a v hlavě vymejšlim další.

V sobotu jsem byla na výletě sama ve Wolverhamptonu. Měla jsem Starbucks, kuřecí nugety v Mekáči, koupila jsem si korálový kalhoty, černý sako a kostkovaný pyžamo v Primarku (nyní si připadám při usínaní velmi anglicky), navštívila jsem galerii, potkala jsem dva kluky, co mě vzali do parku, a z celýho dne nemám jedinou fotku, protože jsem zapomněla foťák doma. Každopádně výlet to byl skvělej už jenom z toho důvodu, že bylo TICHO, čisto a, erm, civilizačno.

Sledujte prosim absenci new inu a rozpustilé fotky s kelímkem z Sbucks (minulej rok jsem ho během oxfordskýho kurzu pila pořád a pořád...).

Každopádně díky svému aupair pobytu si uvědomuju, jak moc sen o domku se zahrádkou, dvou dětech, psovi, hodnym manželovi a skvělý práci není pro mě. Jako jo, chci mít skvělou práci, hodnýho druha do života a dítě, ale rozhodně nechci domek na předměstí/na vesnici (kor ještě na tý český) a celkově poklidnej život, protože je to strašná nuda a vopruz.

Kor když v tejdnu jsem s dětma (kromě střed, který mi zatim bez vyjímky všechny propršely) a v neděli autobusy nejezdí. Jedinej únik před kvílením, pištěním, hulákáním, řvaním, ječením, třískáním, žalováním a děláním bordelu je krásná, úžasná, milovaná sobota. Tuhle bych ráda jela do Birminghamu, ale problém je, že nemám nejmenší tušení, jak dlouho se tam z Wolverhamptonu jede. Abyste pochopili, poslední autobus Wolverhampton - Pattingham jede v šest hodin a pak už ne až do rána... Meh.

Učim se zacházet s dětma a celkem mi to i jde. Vyžaduje to trpělivost, pevné nervy, určitou dávku postřehu a schopnost poslouchat dva monology najednou.

Nyní mě neskutečně bolí ruka z dnešního houpání (beru děti na hřiště, aby si zablbly a unavily se - ve skutečnosti spíš vždycky unavim samu sebe, protože děti akorát seděj na houpačkách a ječej, abych je houpala vejš a rychlejš) a taky jsem utahaná z celodenní aktivity.

Ono se řiká, že malý děti jsou nejúčinnější antikoncepce. No, za prvý je to z technickýho hlediska kravina, protože pochybuju, že by přítomnost dětí nějak snižovala mou plodnost. A za druhý, když to vezmu tak, jak je to míněno, není to pravda. Ano, někdy bych jim vážně nejradši ucpala pusu/vyhodila je z okna/svázala a hodila do sklepa, ale na druhou stranu jsou tady i cute momenty, když mě poslechnou, když mě obejmou na přivítanou, když při hře řeknou spojení, který používávám já, když se na mě usmějou nebo když se ke mně přitulej během čtění knížky. Nebo když uklízim ty jejich pidi botičky nebo pidi hadříčky.

Zkrátka jednou si něco takovýho taky pořídim, ale jenom jeden kus prosim.

Držte mi palce, ať dostanu kolej, nechce se mi do konce života (doslova) pendlovat mezi Ústím a Prahou. Vlakem. Kde jsou úchylové (vlastní zkušenost).

▼▲▼▲▼▲