Při patlání oběda mě napadla věc, která ostatní lidstvo napadla jistě už dávno. A to mi samozřejmě vůbec nebrání v tom, abych se s vámi o ní podělila a vysvětlila, proč mám pravdu.

Geniální, co? To jsem vymyslela sama. :D
Ale chvástání stranou, je to pravda.
Vysvětlim to na příkladě.

Představte si, že jste osmnáctiletá holka, co chodí se stejně starym klukem řekněme pět měsíců. Všechno je fajn až do dne, kdy se s vámi daný mladý muž rozejde. Bum. Ze šťastně zadané holky jste nešťastně nezadaná. Dřepíte doma na zadku, venku prší, kamarádky jsou se svými kluky, váš bejvalej hraje doma střílečku a vy tragicky tisknete papírový kapesníček k oku, protože vám z očí tečou slzy smutku. Smutek pramení ze vzpomínek na pěkný věci, co jste s Anonymem prožili - Když jste spolu leželi v parku na trávě a on vám slíbil, že společně pojede do Paříže. Když vám poprvé řekl, že vás miluje. Když vás v době vaší nemoci navštěvoval a vařil vám čaj. Když na vás čekal před školou a všechny spolužačky záviděly (menší vsuvka autorky - já vim, že tohle je pěkný si myslet, ale je to omyl - minimálně úplně všude se najdou lidi, který pohled na cicmající se páreček naopak nesmírně otravuje, znechucuje a celkově vyvolává emoce spíš negativního než závidějícího rázu).
Sedíte doma a myslíte na to, co teď bez něj budete dělat, co jste si s ním naplánovali, co se už se nikdy nestane. Uvědomujete si, že teď budete muset jezdit ze školy sami, že už vám nikdo nebude posílat smsku na dobrou noc, že do tý Paříže asi pojedete sami, že vás nikdo neobejme, až budete smutný, že už vám nikdo s úkolem do fyziky nepomůže, že máte před sebou tisíce prázdných odpolední bez něj, co budou vypadat stejně depresivně jako tohle.
Přirozeně jste úplně zapomněli na ty horší věci doprovázející váš vztah - to, jak mu nechutnal váš koláč, to, jak se oškliboval nad vašim oblíbeným párem bot, jak neustále koukal do výstřihu vaší vyvinutější kamarádce, jak o vaší nejlepší kamarádce prohlásil, že vypadá jako kůň nebo to, jak přirovnal vzhled vaší vymodlené nové kabelky k vědru.
Takže pláčete, brečíte, úpíte, kvílíte, fňukáte, plakáte, smrkáte, trpíte....
Jenže ty dny bez něj ani zdaleka nejsou tak plné utrpení, jak jste si mysleli. Jo, zprvu do skřípe a cítíte v sobě zvláštní tíhu, ale ono se to pomalu rozplývá.
Najednou máte čas sejít se se starou kamarádkou ze základky, přečíst si nahromaděné knihy, jít si zaběhat, učit se v přijatelném čase... Všechno možný.
A když pak kráčíte po chodníku ve svetru (o kterém on tvrdil, že v něm vypadáte jak stará mladá) a botech na vysoké platformě (které jste radši nenosili, protože jste pak byli větší než on) se svým kamarádem (se kterým jste po dobu vaší zadanosti chodili ven jen minimálně kvůli absenci času a přítomnosti žárlivosti vyvoleného), klidně můžete dojít k zjištění, že vám ani zdaleka není tak smutno, jak jste si původně mysleli.
Ztratili jste kluka, ale nejhorší na celé věci bylo zvyknout si na myšlenku, že teď budete muset trávit odpoledne bez něj. Skutečná odpoledne bez něj zas tak strašná nebyla, naopak při některých jste se bavili víc než s ním.