Dnešek jsem strávila v Drážďanech ve společnosti rodičů a foťáku.
Protože jsem utahaná, napíšu to v bodech. Taky bych to mohla napsat zejtra, ale to už půlku věcí zapomenu, takže smůla pro mě.

• Zwinger. Stovky obrazů, z nich tři nejkrásnější. Nepamatuju si, jak se jmenujou a kdo je nakreslil, to bych přece nesměla bejt blb.
• Malinová zmrzlina. Dva kopečky v Německu znamená u nás kopečků pět.
• Miluju svůj foťák, tak nějak nemůžu uvěřit, že je vážně jenom můj.
• Queer bilance: jeden gay pár ve středních letech, druhý gay pár s kočárkem, třetí gay pár zženštilý a čtvrtý pár lesbiček. S jednou z nich jsem si vyměňila úsměv, když zastavila, abych si já, největší fotografka, mohla v klidu vyfotit zeď. Já, ve skutečnosti stalkerka, jsem naopak čekala, až mi vleze do záběru, abych stiskla spoušť, neb byla krásná, klučičí a pěkně oblečená (nejsem úchyl!). Když mi opětovala úsměv, připadala jsem si jako nejnádhernější osoba na světě, prostě chodící seks, bohužel když se k ní připojila její drahá polovička, moje sebevědomí opět kleslo, protože ta holka byla prostě rrr a arty a já se mohla jít zahrabat. haha.
• Drážďany jsou aw.
• Miluju ty budovy a všechno.
• Miluju ten jejich cit pro krásno - jak dokážou splácnout starý budovy s novejma a ono to furt vypadá dobře. Jak maj veškerou zeleň tak pěkně upravenou (u nás to useknem na jaře u země a za dva roky zase čau) a jak je všude minimum odpadků. Jak jsou všude koše a když do vás někdo vrazí, tak se vám omluví.
• Nikdo tam neměl legíny místo kalhot! Tam, když legíny, tak pod šaty, sukni nebo dlouhou košili/tuniku/whatever. Prostě jsem nemusela koukat na ničí rosolovitou prdel, kterak se třepe zahalená v tenoučký upnutý látce, yay. Takhle se to dělá, ústecký nádhery.
• Apple Store. Viděla jsem iPad2 a ke svému překvapení jsem nezanevřela na iPad. Jeho novější brácha je totiž menší, takže se svojí slepotou bych na něm moc nevykoukala. Taky je tenčí a zdá se mi takovej křehčí díky tomu... no nevim, každopádně výhodou určitě zůstává usb a foťák.
• Byla jsem černobíle sladěná. S růžovejma nožičkama brejlí a růžovejma nehtama. Aniž bych to plánovala. Moje podvědomí je zjevně velmi fashionable.

No, protože jsem unavená, nebudu vás obtěžovat plačtivým kňouráním, jak je v Německu všechno pěkný a tady hnusný a jak jsou tam pěkný lidi a tady tragický. Ale je to tak.

Na všechny okolo jde jaro, ve škole prostě neexistuje přemístění do učebny bez toho, aby vám cestu nezkřížil minimálně jeden zamilovaný páreček.

"Já když vidim, jak se lidi chovaj, tak si řikám, jestli jsou vážně tak zamilovaný a zaláskovaný, jak se dělaj, nebo jestli si připadaj důležitý a nejvíc kůl, když si můžou dát na profilovku kromě svý držky i držku toho druhýho, napsat si do jména na FB jeho jméno a furt dotyčnýmu psát, jak hrozně moc ho milujou.

Já nevim, přece když bych třeba chodila s Kristen, dala na FB fotku s ní, napsala si do jména "Eliška Kristen Stewart-Svobodová, furt jí na zeď psala, jak jí miluju, a každou přestávku bych se po ní na chodbě válela, tohle všechno by neznamenalo, že jí miluju nejvíc na světě, to všechno by akorát znamenalo, že se chlubim světu, že nejsem lůzr a že mám holku narozdíl od vás, trapáci, heč! Tohle není láska ani dávání najevo citů, to je dětinský chlubení a masírování vlastního ega.

A když tohle prezentuju, tak se na mě všichni usmívaj jako "nojo, sama nikoho nemá, tak tomu nemůže rozumět, akorát závidí"." ↑ Tohle jsem dneska psala R. a je to tak geniální, že jsem se rozhodla, že vás o to přece neochudim. :D Je to ale fakt. Začínám mít alergii na všechny ty děsivě zamileškovaný lidičky, co si vyznávaj své hluboké city veřejně na FB, věčně se voslintávaj, cpou si do jmen na FB příjmení toho druhýho a celkově jsou tak sladký, že cukr nevydržel konkurenci a zastřelil se.

Je to póza. Trapas.
A nezávidim.

Závidět budu, až si někdo ve škole posadí na klín nějakýho Marka Ronsona/Kristen Stewart/Pelleho Almqvista/Kate Moennig/Juliana Casablancase/Dakotu Blue Richards/Jormu Tacconea/Alice Glass.
Když chcete tři věci (zájem o módu, zájem o tu "správnou" hudbu a intelignentní vystupování), je snad pravidlem, že se tý jedný z nich musíte vzdát (bude to levný a kvalitní - ale ne hned; bude to hned a kvalitní - ale bude to drahý; bude to levný a hned - ale kvalita na houby). Tady se musíte vzdát všech tří, takže se vážně neobávám toho, že jednou potkám dokonalýho kluka/dokonalou holku, až půjdu po městě hezky celá nakřivo s narvanou taškou, sockoidním oběděm v ruce, drobkama u pusy, spláclejma vlasama, kruhama pod očima a beďarem přímo uprostřed čela.
To je sice plus a veselý, ale člověk už si pak taky připadá jak největší snob a bitch na světě, když mu prostě nikdo není dost dobrej.