nevim, jak to dělám. mám rozepsáno několik článků. taky mám krátkej, ale existující seznam věcí, kterejm se tady chci věnovat. a do toho všeho rozhodnutí, že budu blogerka s velkym b, když už teda chci studovat ty zpropadený média. 
a co se na blogu děje......??? nic. lol. nejsem schopná donutit se cokoliv dokončit, což je můj životní problém, achjo.

strašně originálně se musim přiznat, že moje oblíbený období je podzim. nemám ráda moc velkou zimu a ani moc velký vedro a na jaře mám alergii, takže podzim.
zároveň mi přijde, že je to už mnoho let, co jsem si ho naposledy užila, jakože fakt užila. brodění se listím, nasávání vůně podzimní přírody, čaj nebo kafe, když venku prší, deštníky, vysoký boty, kabáty, šály, dělání věcí doma a těšení se na Vánoce.

nicméně tenhle rok nastala v mym životě revoluce a já jsem si uvědomila, že si tenhle podzim neskutečně užívám, ačkoliv mám momentálně nejmíň času, co jsem kdy za celej život měla.

brodim se listím, čichám podzimní vzduch a užívám si to přítmí kolem pátý hodiny, každej, každičkej den. kolem pátý totiž přijíždim domů a jdu ven se psy. o Enny už víte, tu má M., a o tom, že jsem si pořídila psa svýho vlastního, byste už měli vědět taky, páč jsem to tu psala. jmenuje se Alík, říkáme mu Ali, protože je moc miloučkej na to, abych ho přejmenovala na Herberta, jak jsem měla původně v plánu.
všichni v mym okolí považujou fakt, že jsem si pořídila psa, za minimálně debilní rozhodnutí. jedinej, kdo mě v tom podporoval, byl M., protože je vědma a přesně věděl, co se bude dít - totiž že mě to udělá strašně šťastnou. vážně. není nic lepšího, než chodit s psiskama po parku a házet jim oslintanej míček a koukat, co dělaj za blbinky. taková terapie je v podstatě zadarmo a má stoprocentní účinky.

do podzimní módy jsem se dostala velice rychle. miluju všechny ty kotníčkový boty, co se nosí i nenosí, mám jich dost na to, že třeba sandále vlastním jen jedny. ups.
právě přichází období nadkolenek, návleků, termopunčoch a legín se svetry, kardigany a mikinami. tohle oblečení je nejvíc, protože v podstatě chodíte v domáckym mezi lidi a nikdo neřekne ani bů, protože pravděpodobně má zrovna taky něco takovýho na sobě. zatimco M. nosí hrdě tepláky a odolává svym vysokym sebevědomím nátlaku a výsměchu svých přátel, já můžu hrdě a jemně podrazácky nosit legíny a žádná kritika mi na hlavu nepřistane. hola hej!

a dělání věcí doma? kromě cesty z/do práce a venčení psů už nikam pořádně nechodim. trochu se za to stydim a stejská se mi po mých kamarádech, na druhou stranu mám v hlavě tolik projektů, že si připadám, jak americká housewife. chci se začít učit s photoshopem, dneska jsem udělala věc, na kterou jsem pyšná, takže yay. doufám, že brzo rozjedu další blog, kterej nebude osobní, ale na druhou stranu užitečnej. dělám na svý knížce, což je práce neuvěřitelně naplňující a zábavná.
taky uklízim, kdyby to slyšela moje máma, tak se začne smát, stejně tak jako mý (bejvalý? uch!) spolubydlící. ale jo. pustila jsem se do toho s vervou a přetvářim staromládenecký doupě (ačkoliv v pětadvaceti člověk moc mládenec neni, ale noa) v byt. nejsem ten typ holky, co by všude nutně musel mít květiny, svíčky, kajkový dečky a motivační obrázky v milých rámečcích, ale taky by na mě nemusely vypadávat kvanta sáčků koření, jakmile pro něco sáhnu do poličky v kuchyni, žejo.
bez mučení přiznám, že jsem bordelář, ale pro společný bydlení jsem se nadchla stejně jako Alí, když jsem si ho vzala z útulku, takže nejen plánuju, jak co udělat, ale i dělám. a hrozně mě to baví.

co mě ale nebaví, je práce. snažim se si to zpříjemnit, jak se dá, ale zkrátka mě ubíjí dřepět osm hodin na prdeli a dělat práci, kterou bych v pohodě zvládla za čtyři, ne-li za tři. nerada sem zrovna tyhle věci píšu, ale frustrace dělá svý - taky mě s prominutím dost sere pracovat pro lidi, co se k člověku chovají jako k onuci. nejsem zvědavá na to, aby na mě někdo hlásil jenom proto, že se ten den blbě vyspal, stejně tak mám plný zuby strašně kámošskejch rozprav, protože se tentokrát vyspal dobře. taky mám plný zuby všudypřítomnýho chaosu, kdy nic nefunguje tak, jak má, a ve všem je bordel.
jenže odejít středem nemůžu, protože peníze potřebuju. tak se aspoň poohlížim jinde.
a abych nebyla jenom negativní, moje kolegyně I. je skvělá. strašně mi pomáhá s věcma, o kterých nemám ani zdání, je miloučká a strašně dobře se mi s ní povídá. budu naprosto upřímná, když řeknu, že jsem tam takhle dlouho vydržela jen díky ní.

a stejně si ten podzim užívám.