takže číslo I., aneb jak to začalo.

vlastně co si pamatuju, vždycky se mi střídala nálada hodně rychle a velice často za velkou změnou stál neúměrně menší důvod. možná to byla jenom puberta, ale možná taky ne. to už se nedozvim. s čistym svědomím můžu říct, že první příznaky mi začaly už v létě 2013.

připravovala jsem se na přijímačky na FAMU, ale nedokázala jsem se soustředit. v tý době jsem bydlela u M., ale bylo to zvláštní. nebydlela jsem s ním, ale u něj, takže jsem si připadala dost zvláštně. do toho se rodiče rozhodli, že koupí byt v Praze a já jsem měla najít nějakej vhodnej. plus mi pozvolna začínala škola a já jsem zjišťovala, že se tam úplně ekluju vkočit.

připadala jsem si strašně osamoceně, protože všichni známí a kamarádi v Praze se na mě vykašlali kvůli domněnkám a lžím.

léto se přehouplo v podzim. všechno mi připadalo neskutečně stresující a svazující. situace s M., přijímačky, hledání bytu, neschopnost usnout a škola. všechno mi připadalo jako strašná ztráta času a nechtěla jsem dělat nic, kromě apatickýho ležení v posteli. připadala jsem si strašně sama, příšerně sama. samozřejmě, že to nebyla stoprocentní pravda, pořád jsem měla kamarády v Ústí a rodiče, nicméně v týhle situaci jsem na to vůbec nedokázala přijít.

můj mozek se pomalu vypínal nedostatkem spánku.

až jsem jednoho dne prostě nevstala. střídavě jsem ležela v posteli a brečela, střídavě jsem ležela v posteli a kvůli apatii už jsem nedokázala ani brečet. chtěla jsem nebejt. neměla jsem sebevražedný sklony, protože dojít na záchod byl pro mě neskutečně vyčerpávající výlet, že nějaký vymejšlení jak a s čim bylo totálně nad moje síly. chtěla jsem to všechno zaspat, ale rychle rotující myšlenky mi to nedovolily.

cejtila jsem se, jako kdyby mi někdo přeměnil plíce v kámen, mozek v železo a žaludek v uzel. udělat si jídlo bylo samozřejmě mimo schopnosti, ale i když mi M. něco uvařil nebo donesl, stejně jsem nedokázala jíst. hýbala jsem se strašně zpomaleně. nedokázala jsem jít ven, jak fyzicky, tak psychicky. děsila jsem se lidí, davů. nechtěla jsem, aby se mě kdokoliv dotýkal. styděla jsem se za svou existenci, nepřipadala jsem si dostatečně důležitá na to, abych ujídala světu jídlo, abych seděla v tramvaji, abych vůbec někde zacláněla.

zhubla jsem. nemohla jsem se na sebe ani podívat, ale poznala jsem to podle všech kalhot, který mi padaly. 

a kvůli akutnímu nedostatku spánku mi v noci začala po pokoji chodit bledá postava v příliš velkym pánskym tričku s mastnýma černýma vlasama. byla to holka. její obličej se měnil, někdy byla až strašidelně ohavná, jindy byla krásná, ale vždycky na ní bylo cosi nechutnýho, protože mě sledovala. a já odjakživa nesnášim, když mě někdo sleduje. 

občas chodila po pokoji, občas klečela u postele a rukama se opírala o matraci, někdy se jen zableskla v koutku oka, aby mi dala najevo, že tu stále je a stále pozoruje.

hnus nad humus. bála jsem se zavřít oči. věděla jsem, že neexistuje, ale zároveň ve mně hlodal červíček, že co kdyby jo.

a pak jednoho dne M. po jednom mym záchvatu pláče řekl památnou větu, kterou si želbohu nepamatuju - to je deprese. ty máš depresi a měla by sis o tom s někym popovídat.

(oh fuck)

(Ráda bych zdůraznila, že tady píšu subjektivně a ze svý zkušenosti. Každej to má s depresí i s odolností vůči věcem a vlivům jinak. Taky vážně nevyhledávám lítost nebo tak něco, jsem už v rámci možnosti v pohodě a děláním chudinky si fakt egíčko nepřifukuju. Ď.)