bezcitná fakta mého bytí

na začátku podzimu jsem si všechno malovala v jasných barvách. našla jsem si práci, která se zdála nenáročná a fajn, navíc na plný úvazek, t...

na začátku podzimu jsem si všechno malovala v jasných barvách. našla jsem si práci, která se zdála nenáročná a fajn, navíc na plný úvazek, takže odpadla ta nepříjemnost se sociálním a zdravotním. ve volnu jsem se hodlala připravovat na přijímačky FAMU. lítalo kolem mě hned několik nápadníků.
no.

čím dýl sedim v kanclu, tim víc si uvědomuju, že jsem vlastně typická a obyčejná kafevároš. scanuju dokumenty (křivě), vařim lidem kafe (blbě) a probírám se dokumentama (ve kterých dělám pořádek a modlim se, že je ta zamýšlená logika logická i pro ostatní). u toho všeho poslouchám Frekvenci 1 a skřípu u toho zubama trapností. pomalu tu blbnu. fuck.

no future bez toho punku - co já budu dělat??
tohle mi blesklo hlavou, když jsem si uvědomila, že přijímačky jsou za dveřma a celá moje příprava opět zkejsla u toho, že jsem se na to zhluboka vykvákla, tentokrát kvůli únavě a nedostatku času, což je mnohem lepší než středně těžká až těžká deprese jako minulej rok, nicméně výsledek to má stejnej.
všichni mi řikaj, že bez vejšky budu ztracená. vzhledem k tomu, že nic neumim, jim věřim. jenže moje neschopnost cokoliv dotáhnout do konce a podivný rebelství mi v tom zabraňují. přijde mi směšný řešit kredity a povinnou četbu, celej ten vysokoškolskej život pilných studentů a pařeb na koleji je mi stejně cizí jako islám.

poprvý v životě jsem proper girlfriend a už to vehementně posírám. budu úplně upřímná, jsem zvyklá na pozornost. jenže ta se vždycky rozkládala na několik jedinců, z nichž žádný nijak přehnaně neřešil mou nechuť se zrovna dneska sejít. občas mám pocit, že se v tom trochu dusim a někdy mám zase pocit, že se M. nemůžu nabažit dost. asi je to normální.
taky potřebuju svých 8 hodin spánku, jinak se proměnim na jedovatý, protivný monstrum, který se utrhne na každou bytost i předmět. a vybíjim si to samozřejmě na M., protože je po ruce, i když mě to pak mrzí.

nikdy nedokážu přijít včas, skoro nečtu, už vůbec nekreslim a moje nástěnka se válí netknutá od chvíle, co jsme se přestěhovali.

takže nyní jsem nudná kafevároš bez budoucnosti, která místo aby byla šťastná, že se s ní zahazuje takovej člověk, jako je M., tak je ještě protivná a utrhuje se. do toho všechny činnosti, ze kterých jsem byla nadšená, vystřídaly starý díly simpsnů a válení se na polštářích.
dejte mi facku.

2 komentářů

  1. Nebuď líná a dej si ji sama :-)
    A pak třeba čti, kresli, připravuj se...neblbni.

    OdpovědětVymazat
  2. Každý si jednoho dne uvědomí, že není jedinečná sněhová vločka... a že se roztápí.

    OdpovědětVymazat