Moje pečlivě nalajnovaná organizace blogování, kdy jsem se pečlivě snažila, aby každé téma dostalo stejně prostoru a neopakovalo se několikrát do měsíce, selhala. Nemůžu říct, že bych se o prázdninách nudila, jenom jsem toho prostě měla méně a na mym žebříčku priorit ještě nefigurovaly věci, který tam teď jsou a to na pěkně vysokejch místech. Zatím o tom nechci moc mluvit, každopádně zapříčinilo to jemně nepříjemné zkrouhnutí volného času a potřebu jet na sto procent víc než hodinu denně. Moje naivní předpoklady totiž byly, že se na školu tenhle semestr úplně vykašlu, že dokážu žít z iks peněz na měsíc, že zvládnu celou přípravu na přijímačky za prázdniny, že CAE bude brnkačka, že tam, kde v Praze bydlim, je to fajn.

No, úplně se to nevyplnilo. Poslední dobou jsem finančně poněkud na dně a vzhledem k tomu, že mám do budoucna určité plány a naděje, potřebovala bych spíš být v plusu a to o hodně. Proto si hledám práci. Hledání práce a pohovory jsou činností náročnou jak na mozek, tak na čas. Na čas je náročná i moje škola, kde poslední dobou rozdávám autogramy na potvrzení svojí přítomnosti, kde se dá, což je poněkud nepříjemné pro mou záškoláckou stránku, pro můj volný čas a pro moje nervy, jež dávají dost zabrat při dřepění v lavici a poslouchání naprosto nablbaných věcí, které mi v životě nebudou ani na to příslovečný hovno.
Ničemu nepřidává fakt, že jsem o svých listopadových plánech ohledně FAMU pověděla snad milionu lidí, čímž jsem si to ve svých očích zavařila, protože teď když se tam nedostanu, budu vypadat jako idiot nejen před sebou a svými nejbližšími, ale i před lidma, který to vlastně ani nezajímá. To mě stresuje. Stresovalo by mě to míň, kdybych místo naprosto skvěle a konkrétně rozvržených plánů, co si nosim v hlavě, měla i naprosto fyzickej cár papíru s realizací, protože nehmotný plány nikoho nezajímaj, určitě ne zkoušející na přijímačkách.
Na svoje bydliště pražské jsem si zde občas postěžovávala, nikdy to ale nebylo nic natolik tragickýho, aby se to nedalo vydržet nebo abych při svý lenosti zvedla prdel a našla si něco důstojnějšího a polohově přístupnějšího. Poslední dobou toho už mám ale dost. Za prvý, v prváku jsem tam prožila hodně, hodně, hodně krušnejch chvil a každá bílá ťupka na zdi mi to tam připomíná. Za druhý, pořád se naskytujou věci, který mě nutí cestovat do nejrůznějších koutů Prahy a odtud je prostě všechno daleko, nehledě na to, že mě prostě nebaví být závislá na autobusu, co o víkendu, večer a dopoledne s klidem jezdí jednou za půl hodinky. To snad i v Ústí jsou ty intervaly kratší. Za třetí, náš spolubydlící život plný vzájemné ignorace a respektu typu "v půl jedný ráno je skvělej čas na vaření, oslavme to spálením cibulky a třískáním hrnců" narušil nový člen, co rád cituje Bibli a zákony a co se rozhodl, že tam ve všem udělá pořádek, což se mi zdálo jako celkem fajn nápad (umytá vana? yay!), dokud jsem nezjistila, že je schopen mi v osm ráno v sobotu zaklepat na dveře, aby mi připomněl povinnost, vyvěšovat "udržujte pořádek!" všude, hlásat na nástěnce morálku a ve zbylém čase řešit takový píčoviny, až je ho člověku líto. Oficiálně se proto stěhuju mnohem blíž k centru k drahému člověku, dokud si nenajdu podnájem, co mi vytře zrak a nezlikviduje mě finančně.

Poslední dobou toho mám tedy nad hlavu, jakmile si troufnu na malej odpočinek, kousne mě to později do prdele. Nerada bych, aby tim trpělo moje blogování, dál hodlám přispívat dvakrát týdně v 13:13, jenom to bude zrovna o tom, co mám na jazyku, nikoliv o tom, co by mělo bejt na řadě. Přece jenom, tohle je blog osobní, nečte ho závratný kvantum lidí a co si budem nalhávat, nikoho stejně nějakej můj pseudorozpis nezajímá (to není hořkost, to je trochu legrační fakt, o kterym vim, ale stejně se chovám, jako kdyby ne, aniž bych věděla proč jako).
Protože svoje intelektuálno poslední dobou investuju zvysoka nejen do prací na přijímačky, ale i do článků, který píšu pro studenta.cz, nepočítejte prosim s hlubokou filozofií nebo třeba nějakou inteligentní hodnotou.
Díky za přečtení mých vnitřních pohnutek, mějte se pěkně a sledujte studenta.cz. Kdo pozná, jakej článek je můj, ví, jak se doopravdy jmenuju, nebo je machr a má právo koupit si čokoládu jenom pro sebe.