Nemám ráda rozjetý lidičky v létě.

No, nevim, hele. Má hluboká životní zkušenost praví, že nejlepší věci se stanou, když to člověk nejmíň čeká, resp. když to absolutně nečeká....

No, nevim, hele. Má hluboká životní zkušenost praví, že nejlepší věci se stanou, když to člověk nejmíň čeká, resp. když to absolutně nečeká. Zpravidla to bejvá tak, že když se na něco fakt těšíte, buď se to totálně posere předem, nebo to nestojí za nic. V hlavě máte přesnou představu toho, co si vezmete na sebe, jak se namalujete a učešete, kdo všechno z vašich kámošů tam bude a jak si pěkně zatrsáte. Dopadne to tak, že když si oblečení nezmažete ještě před odchodem, během párty vás nějakej dobrák stoprocentně něčim vohodí, make-up buď budete dělat na poslední chvíli a nedopadne úplně ideálně, nebo se vám totálně rozmaže v průběhu noci, ideálně cestou, vlasy vám rozfouká vítr, případně vylepší déšť, nejdůležitější osoba nedorazí, ale zato přijde někdo, koho úplně nemusíte, a korunuje se to tim, že se nakonec ocitnete na místě, kde místo milých krasavců korzují otravní úchyláci a hudba je tak úděsná, že vám do tance ani není, což je vlastně dobře, protože stejně nikdo netančí.
Naopak když se ráno přesvědčíte, že to ještě jeden den s obočím á la Brežněv vydržíte, protože to stejně není vidět (JE!), vlasům nevěnujete ani minimální pozornost a vás bjůty rituál se omezí na řasenku a něco pohodlnýho, co si teda ještě jednou vezmete a pak už to vážně hodíte do pračky, z nějaký nevinný odpolední aktivity se stane nejlepší párty evr, co trvá až do ranních hodin.

Jedu s kámoškou vlakem! Uííí!
Jsem na samotě u babičky! Woohoo!
Jsem s kámoškou na kafi! Párty hárd!
Sociální sítě se plněj fotkama nejrůznějších aktivit mých více či méně známých lidí a naplňují mě úvahama o tom, jestli jsem magor já nebo oni.
Jet typickým vlakem ČD ve třiceti stupňovym vedru je zhruba stejně potěšující jako sedět hodinu v sauně v oteplovačkách. Pokud máte kupé pro sebe, ještě se to jakžtakž dá přežít, ale v případě narvanýho vlaku je cca 70% šance, že se o kupé budete dělit s někym, kdo trpí utkvělou představou, že po použití deodorantu umře do měsíce na rakovinu, a kdo je přesvědčen, že sprchovat se víc než jednou za týden je bohapustný plácání vody.
Svoje babičky mám ráda, nicméně trávit s nimi víc než jedno odpoledne je mimo moje psychický i fyzický síly. Jako jo, třeba prarodička dotyčnýho chlubila má dosud všech pět pohromadě, není nijak zdravotně indisponována a mezi její zálibý nepatří kritizování všeho a cpaní všech jídlem... a třeba jí z čela roste roh a ve skutečnosti je jednorožec. A ano, tejden na samotě zní krásně, ale tušim, že po čtyřech dnech už bych bažila po lidský společnosti nebo aspoň kousínku civilizace... takže si nějak neumim představit, jak i po dvou týdnech na tom samym klidnym místě uprostřed přírody instagramuju pařez a mluvim o blahodárných mentálních účincích žití na samotě. Mám dojem, že bych spíš jedla svoje vlastní vlasy a snažila se pomocí internetu a teleportu přenýst do nejbližší kavárny s free wifi... Imma spoiled bitch.
No, a jestli je návštěva kavárny tak strašně zajímavá, že je potřeba o ní pokaždé referovat na každé dostupné sociální síti a přikládat k tomu fotku kávy, tak woooooooooooooohooooooooooooo, párty hárd, uíííí, jsem nejzajímavější člověk na světě, protože v takovym coffee hausu dřepim třikrát až čtyřikrát týdně, trying to get stuff done.

Jako vážně. Absolutně vůbec ani trošičku nerozumim tomu, proč lidi tak blbnou z léta a snaží se za každou cenu všem ukázat, jak jsou rozjetý, jak se bavěj, co všechno dělaj a kde všude jsou... zvlášť když přesně tuhle potřebu maj tak z 90% lidi, jejichž nejlepší letní akce je relativně vydařená páteční párty všech ostatních smrtelníků.
A vůbec, novodobé životní moudro tvrdí, že lidi s nejnudnějšíma profilama vedou nejzajímavější životy. A to je pravda.

4 komentářů