Všimli jste si, že poslední dobou jsou blogy na jedno brdo a strašně neucelený? Tu přidáme autfitek, sem plácneme pokus o recenzi nějaký kosmetiky, zde se pochlubíme svym filmovym vkusem, tady se podělíme o recept, támhle napíšeme o výletě do exotických krajů (Praha, příp. Vídeň). Milion zbytečných fotek, mladá dáma je tak trochu fotografka, neboť vlastní zrcadlovku.
Všechno se to schovává za název "osobní blog", což mi připadá na hlavu padlý, protože osobní blog má bejt přece o pisateli, žejo. Tak na co rádoby-objektivní rádoby-recenze na kosmetiku? A na co "článek", jehož obsahem jsou fotky blogeríny v mikině, džínách a teniskách (panebože, tolik kreativity, to jsem ještě nikde nikdy neviděla!) a informace o tom, odkud jakej kus oblečení pochází?
Já vim, žij a nech žít, já jenom podotýkám, že bych občas ráda náhodně natrefila i na blog, kde autorčiny zájmy nejsou focení (sebe samy a hrnku s časopisem Elle opodál), móda (protože ráda nakupuje a činí tak velmi často), vaření (aneb hele, mami, já umim opisovat!), umění (dále nespecifikováno, jenom je uvedeno v biu, zřejmě aby vypadala inteligentně nebo nevim), filmy (Twilight, romantický komedie a podobný stupída), hudba (hipstr Evropa 2) a, erm, čtení (o tom se dále zmiňuje jen málokdy a když už, tak Jane Austen [not my cup of tea, ale ok] nebo Tvajlajt [ew]).
A úplně nejlepší je, když si někdo takovej napíše strašně zajímavý bio, u kterýho si řikáte, že bezva, to bude follow a pak stejně nic, protože projedete pár článků a začnete litovat všech těch sil na radování se.
Anyway, like, who gives a fuck, že.

No, aspoň tyhle dámy píšou. Každej den. Obden. Třikrát za tejden.
Já ani moc nevim, jestli vůbec mám blog dál udržovat při životě se dvěma článkama za měsíc, ale já prostě nemám čas. Resp. naučila jsem si čas organizovat, školu zvládám, ale zkrátka jsem poslední dobou jaksi spíš  trávila volno s kamarádama (všichni dva jsou to kluci, z čehož I. skáče radostí do stropu #ne a to ani neví, že jeden z těch kámošů má u mě na Twitteru hashtag datass, za což nemohu, protože #datass na mě začla zírat jako první #letsbecreepy), protože je to prostě větší zábava. Děláme veselé věci i vážné věci.
Třeba dokument Lepší život o přistěhovalcích v Česku.
Nebo Švankmajerovu výstavu (která byla skvělá, skvělá, až na kosti, který moc nemusim, ale byly za sklem, takže to šlo).
Nebo na koncert skupiny, jejíž jméno neustále zapomínám a samozřejmě si nemůžu vzpomenout ani teď, ani za deset minut, takže to vzdávám a smiřuju se s myšlenkou, že budu za imbecila. Opět. Nevadí.

Počítala jsem s tim, že svět neskončí, takže jsem vymyslela novej koncept blogu. Že budu psát o věcech, co mám ráda. O výstavách, kde jsem byla. O filmech, co jsem viděla. O hudbě, co mě baví. O seriálech, který mě zajímaj. O interesantních lidech. O knížkách, co stojej za přečtení.
A to všechno od novýho roku.
Tůdle.
Zkusila jsem napsat cvičně pár článků, ale já jsem prostě ten typ kreativce, co si musí všechno vymyslet, aby výsledek měl nějakou formu. Na žurnalistiku jsem koneckonců nešla nejen z lenosti, ale i proto, že prostě nedokážu věcně popsat jasně danou věc - babrám detaily, zapomínám důležitý události, nepamatuju si jména, donekonečna se rozčiluju nad rozčilujícíma věcma a nesoustředim se na jedno konkrétno.
Navíc si ze spousty věcí pamatuju jenom útržky a spoustu emocí. Emoce v hlavě vyjadřuju pomocí citoslovcí. Nikdo nechce číst články, co vypadaj jako doslovnej popis dubstepu. (a jestli chce, tak by měl asi popřemejšlet o svym životě... kam se ubírá... a tak)

Letos jdou Vánoce mimo mě, dárky jsem koupila jenom pro rodinu, protože na nic jinýho jaksi nebyl čas, nemám vánoční náladu, nepřijde mi, že za pár dní bude Štědrej den. Naopak, poprvý v životě mi vadí, že jsou jakýsi pseudoprázdniny, protože mě poslední tejdny bavily víc než cokoliv od začátku léta.

Možná to tak vyznělo, ale s blogem nekončim ani nic nestrašim, jenom si holt budu muset líp a prozřetelněji rozmyslet, co šérovat se světem a co ne a jakym způsobem a, hlavně, KDY.