1. Udělat zkoušky ELSA.
ELSA jsou mezinárodní zkoušky z angličtiny. Pokud je udělám, mám vystaráno s angličtinou, protože papír, co mi potvrzuje, že anglicky mluvim, jako když bičem mrská (to sice úplně tak není pravda, ale doufám, že prázdniny v Oxfordu to změněj), mi platí na celym světě do konce světa. Díky tomuhle kouzlenýmu papíru já budu moct anglicky učit, překládat a nastupovat do zaměstnání, kde po mně budou anglinu chtít. A v případě úspěchu by se mi klidně i mohlo přihodit, že by mě mohli vzít na britskou vysokou školu v Praze... No pardon, kdo by to udělat nechtěl, že? Wish me luck.

2. Naučit se německy.
V podstatě jsem z jedný osminy Němka, můj táta umí německy úplně dokonale, jezdíme tam dost často, miluju Rakousko, chci zase jet do Vídně... Němčinu umět chci a taky se jí naučim, i kdyby jánevimco.

3. Dostat se na Karlovu univerzitu.
Pedagogická fakulta, anglický a český jazyk. Geniální.
Sice nevim, jestli zrovna chci učit, ale obojí se mi zdá naprosto skvělý - zabejvat se angličtinou je spíš můj koníček než povinnost do školy, budu se jí takhle dalších pět let věnovat do hloubky, geniálně ideální, studovat češtinu je sice mírně boooh, ale! ale! ale! mohlo by mi to pomoct se psaním a s lepším zacházením se slovy a tak... přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž, ideálně geniální. A to všechno samozřejmě v Praze, víme, aspoň nějaká ta kultura, zajímavější lidi, výstavy, koncerty atakdáleatakdále... S čímž souvisí...

4. Žít nějaký čas v Praze.
Vzhledem k tomu, že s trochou štěstí a kilem znalostí, který teda nemám, budu chudá studentka, to asi bude na kolejích... Ale! Bydlet konečně někde, kde je nějaká kultura, kde to žije o něco víc než tady v Ústí... Koncerty, výstavy, muzea, vernisáže, akce, obchody, hezky oblečený lidi...!! Mně to zní jak švédská hudba, takový předsálí do mýho osobního ráje.
Nemám Prahu ráda, je špinavá a mnohem míň zajímavá, než se dělá. Ale pořád je to určitej krok k vysněnýmu ideálu.

5. Udělat si stylistický kurz.
Možná je to jenom něco, co mi přelítlo přes nos a za pár měsíců o tom nebudu vědět. Možná ne, já nevim. Každopádně jestli mi to vydrží tak dlouho, dokud na to sama nenašetřim, budu vědět, že za to ty prachy dát mám. Zní to úžasně zajímavě, podobný věci mě neskutečně bavěj a budu ráda i za úplně malililililililililinkatej úspěch. Nedělám si iluze, že bych se tím mohla živit, ale čas od času něco nafotit by třeba i šlo, ne...? *prosíky prosíky psí vočička na pana Osud, co už stejně spřádá plány jak realizovat noční můru*
Stojí to prachy, nevim, jestli se mi bude chtít tolik peněz investovat zrovna takhle, ale existuje i možnost, že se mi to vrátí i s úroky, že...
(Mimochodem ano, chodim po měste v holinkách. Ale jsou vzorovaný, zateplený, nepromokavý, neklouzavý, pohodlný, krásný a hlavně vtipný. Jo, je to vtip. Módní vtipnost! Menší recese! Chápeme? No, v Ústí bohužel nechápeme, že...)

6. Psát a být publikovaná.
Psaní je fajn. Psaní miluju. Jsem kreativní psavec s fantazií tak divokou, že se v ní sama topim. Chci mít nějakou odezvu, chci, aby si mě lidi četli... Chci se o svoje světy podělit, musim je dát dál, jinak vybouchnu a v lepším případě se jenom zcvoknu.

7. Bydlet v loftu.
Je to jedno z nejdražších bydlení. Co jednou bylo nuzné bydlení pro strádající umělce, je dneska vysoká móda pro bohatý lidi, tudíž rozhodně ne pro mě. Ale je to úžasný. Ten prostor, nápad, tolik možností, jak to zařídit a vyzdobit... Má to nádech kreativity, vymyká se to, člověk z toho úplně cítí hladovějíci geniální umělce. Potenciál. Kouzlo. Wow.

8. Cestovat.
Chci poznávat kulturu a lidi v různých státech. Chci na vlastní uši slyšet jejich jazyk a ochutnat jejich národní jídlo. Chci vidět památky, na které jsou pyšní, a moderní budovy, které miluju já. Chci fotit, abych si pamatovala úplně všechno. Chci si koupit něco na památku a pak doma držet koupenou věc v rukách, prohlížet si fotky a vzpomínat. Chci poznat svět. Chci načerpat inspiraci.

9. Nikdy se nevdat.
Asi to zní hloupě. A ještě hloupější je něco podobnýho dát do kolonky "sen". Ale on to můj sen vážně je. Nechci se vdát. Znamená to zodpovědnost, přizpůsobení se někomu, po nějaký době i děti. "Miláčku, na Norsko asi letos nebudeme mít, musel jsem dát opravit auto, radši pojedeme do Chorvatska, jedou tam i moji známí, nevadí?" No to teda VADÍ!
Představa, že jak šílená šetřim na 14 dní ve Francii a pak půlku dní strávim v režii někoho, kdo druhou půlku proremcá, protože není po jeho...
Manžel je koule u nohy. Howgh.