Nemůžu spát, takže ležim v posteli s iPadem opřenym o nohy a čtu si.
Asi je mi smutno. Asi určitě. Protože ať se snažim, jak chci, vždycky se v mym životě najde něco/někdo, co/kdo nezapadá do mý iluze o dokonalym životě a mně nezbejvá nic jinýho než se s tim srovnat.

Nesnášim školu, do který chodim. Tedy... Je hezká, mám vlastní skříňku, někteří učitelé jsou víc než fajn... Ale já se tam dusim. Učení chemie je pro mě ztrátou času a sil. Vždyť jsem mohla to stejný úsilí věnovat učení němčiny, švédštiny nebo znakovýmu jazyku! Jak se mám asi dobrovolně vzdělávat, když mi nedobrovolný vzdělávání ve věcech, ze kterých si napíšu písemku a rázem je zapomenu, bere veškerou energii?
Jo, já vim. Středoškolské vzdělání si to žádá, prostě si nezasloužim maturitu, když nebudu vědět, co je katalyzátor.

Nesnášim ty socka trolejbusy z dob komunistů, kterýma se přepravuju po Ústí.

Nesnášim ohavný budovy, co nám tu nechali komunisti.

Nesnášim rozbitý chodníky.

Nesnášim každej kousíček Ústí.

Nesnášim ty lidi tady. To, jak jsou nafrněný na nic. Jak jsou nesnášenlivý. Jak choděj v hadrech od Vietnamců a zároveň na ně pokrytecky nadávaj. Jak si navzájem dělaj naschvály. Jak se staraj jen o sebe a ještě ke všemu špatně. Jak všechno řešej a do všeho se serou, aniž by je o to kdokoli žádal. A když požádá, hrajou si na mrtvýho brouka.

Asi jsem hrozně nesnášenlivej člověk. Ale mě to tady ubíjí.
Smějou se mi, že jsem furt zavřená doma.
A co mám asi jinýho dělat? Jít tady do "Klasiku" nebo "Emca" a koukat, jak se tam opíjej čtrnáctiletý děti?? Stát tam mezi lidma, co se tvářej jako největší borci, ale ve skutečnosti jsou to jenom lůzři, jejichž životní ambice končej u prokalenýho víkendu. Bejt mezi lidma, co se tvářej, jako by ty prošoupaný džíny, co tahaj už pátym rokem, byly minimálně Chanel, a dívaj se na mě jak na největší lůzu, protože nemám v hlavě nasráno, protože chci jednou něco dokázat a protože pro to něco dělám. Zatímco oni kalej, já se učim znakovou řeč. Jednou se mi třeba bude hodit, jeden nikdy neví. Rozhodně je to užitečnější než utrácení peněz za chlast.
Nesnášim to tady.

"I'm dying in this town!" (The Hours, Virginie Woolf)

Stalo se vám, že vám v jednom týdnu řekli dva lidi, že vás milujou?
Mně jo. Tenhle tejden.
Nejsem hezká, jsem věčně unavená a protivná. Povahově jsem na tom taky dost zle a nebejt Osoby O, prohlásila bych, že jsem bezcitná kráva, kterou nikdy nikdo nebude mít rád.
Jeden z nich mě viděl dvakrát v životě.
Druhý ani jednou.
Oba jsou z Ústí.
Ani jednomu nevěřim.
Ani jeden se do mýho života nehodí.
Ani jeden z nich mě nezná, i když si myslej, že jo. Nechápou mě. Není divu.
Necítím vůči jim jedinou emoci. Jsou mi volní. Naprosto. Protože existuje jenom velmi málo osob, který mám ráda a na kterých mi záleží.
Možná jen lítost.
A určitě přání, aby mě nechali v mym opuštěnym Alenkovskym světě, nevrtali se v něm a našli si holky, který na ně vždycky budou mít čas a který s nima půjdou kamkoliv, třeba i pít do pajzlu s jejich kamarádama.
Já se mám dobře tak, jak jsem.
A ne, nepotřebuju někoho, kdo by mě objal a měl mě rád (naznačuju na jednoho z nich) ! *zvraceni*

Možná, že tohle je až moc osobní a neměla bych to sem psát. Ale co, potřebuju to ze sebe dostat, abych na to nemyslela. Protože mě podobný myšlenky otravujou.

Dochází mi baterka.
A chce se mi spát (konečně!!).

Na mýho bráchu jsou ve škole děti hnusný. Chovaj se k němu fakt ohavně, smradi mrňavý. Takže se chovám jako nejmilejší sestra na světě. No, snažim se o to. Protože je mi brášky neskutečně líto. A je mi bezmocně, protože... jsem bezmocná.
Takže sobotní podvečer strávim s nim a s tátou na slavnostím rozsvícení stromku. Budu nasávat Vánoce ve společnosti většiny mý rodiny... (Mamka nejde, je jí špatně.)
A jsem spokojená. Bude ohňostroj. Bráchovi se to bude líbit. A třeba si koupíme čaj.
Kdybych měla zírat na stromek a ohňostroj se svym klukem, nebavilo by mě to. Nebyly by to Vánoce, bylo by to rande. Nechci, díky.