Před tejdnem touhle dobou se moje tělesná schránka nacházela v Praze v Lucerně MusicBaru a moje duše se třásla, omdlívala, motala, umírala a mrskala v extázi.
Od tý doby jsem mimo, naprosto. Ještě víc než obvykle. Upsala bych se komukoliv, kdyby mi slíbil, že mi tenhle zážitek obstará znovu.

Ano, jsem otravná, protože pro změnu melu o Crystal Castles.
Jenže já jsem prostě hrozně emotivní člověk a když mnou něco nějak otřese, tak to ze sebe prostě musim dostat.
Jsem stále mimo, většinu dne jsem myšlenkama právě u CC.
Mimo. Mimo. Mimo.

Můj víkend byl nudnej, nezajímavej a šedivej, co se nějakých akcí týče. Prostě jsem v poledne vstala z postele, hrála The Sims 3, jedla jsem a šla jsem spát.
Do školy jsem nehla prstem, což je milé, protože zítra budu na 99% zkoušená z dějepisu a mám mít nějakej projekt na literární seminář, bohužel si nepamatuju co (mimo!).
Můj víkend byl naopak velmi pestrej a vyčerpávající, co se emocí týče.
Viděla jsem film The Hours, kterej má snad všechny předpoklady na to, aby byl dokonalej. Dostal mě.
Napsal mi jeden člověk, co pro mě znamená hodně. Člověk, o kterym jsem si myslela, že je blbec, když jsem o něm poprvý slyšela a poprvý ho viděla. Člověk, bez kterýho by můj život nebyl úplně tak celej. Když jsem ho neznala, ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi někdo takovej schází. A teď když ho znám, představa, že ho ztratim, je pro mě tak příšerně děsivá, že něco podobnýho radši z hlavy úplně vytěsňuju. Mám ho ráda tak, jako snad nikdy nikoho. Můj osobní přerostlý Medvídek Pů. Co nikdy nebude můj.

Nesnášim, když musim mluvit v situacích, kdy mi není do řeči.
Když se se mnou máma pokouší komunikovat ve chvíli, kdy mi mluvení dělá problém.

Čeká mě Lip Service, jezení mandarinek a ignorování faktu, že není sobota.

Vim, že se musim sebrat. Musim se vzpamatovat.
Ale nemám důvod.

Asi pojedu do Oxfordu.