Všechny ty kecy o maturiťáku mě nahlodaly, aby se aspoň podívala po stavu nabídky společenských šatů v Ústí.
A tragédie.
Všechny tři (výběr jak prase, víme) salóny jsou původně svatební, takže se budu moci při výběru šatů na depresivní maturiťák ještě koukat na depresivnější princeznovský šatičky, ve kterých se ústecké ženy vdávají.
A ta nabídka...!
Chci černý šaty. Hledat je mezi nadýchanou růžovou, obláčkově modrou, jedovatě zelenou (ano, čtete dobře), všelijak červenou (to je sexy, aha) a divně fialovou je jako hledat jehlu v seníku. A když už nějaké najdete, vypadají buď jak na pohřeb (no, asi ne jak, asi jsou na pohřeb), nebo jako šaty pro někoho, kdo váží cca 200 kilo a naivně se domnívá, že se to v té černé ztratí.
Neztratí. Bude vypadat jako sud a je jedno, jestli to bude černej nebo růžovej sud.

No, došla jsem k velmi špatnému závěru. Že dlouhý šaty je stejně ohavnej kus oblečení jako třeba pánský zvonáče, jakobykožený legíny nebo tanga. Začala jsem vážně uvažovat o (lesbické) kombinaci černých kalhot, košile a vesty, protože se mi fakt nechce navlíknout se do pytle na uzoučký ramínka (jednoduché společenské šaty) nebo do něčeho, co vypadá jako šlehačkovej dort (princeznovské společenské šaty).
Stačí mi, že se budu muset koukat na svoje spolužačky, kterak se v nich nakrucujou a myslej si, jak jsou krásné. Nejsem princezna, nejsem jednoduchá, nejsem krásná, nejsem sexy, jsem komplikovaná cynička s postavou malýho kluka, co by na celou tu slávu nejradši šla v little black dress, tmavě fialových punčocháčích, botech na zabijáckym podpatku (aspoň pak nebudu muset tančit) a několika řadama falešných perel kolem krku.

Dlouhý šaty jsou holčičí. Ženské. Pro dámy. Pro holky, co pravidelně chodí na kometiku a manikúru, pro holky, co mají už několik měsíců přítele, co jim snese modré z nebe a nechá si řikat "šmudlíčku" (přineste mi někdo blicí pytlík, hned!), pro holky, co nosí krajku, pro holky, co čtou/četly Lenku Lanczovou, pro holky, co si myslej, že je Brad Pitt sexy, pro holky, co tráví ráno před zrcadlem dýl jak pět minut...
Na manikúru by mě nikdo živou nedostal (nehty jako lopaty s tisícem třpytek za několik set? co jsem, transvestita?), ke kosmetičce chodim jen v krajních případech nouze (nesnášim, když mi trhá obočí, nesnášim totiž holky s dvěma tenkýma čárkama nad očima... vypadaj jako mimozemšťani), přítel je ewwwwwww (nepotřebuju někoho, s kym akorát furt budu muset něco řešit, furt ho informovat, proč mám dobrou náladu a proč špatnou, i když třeba nechci... atakdáleatakdále, to by vyšlo na celej post *bliknutí žárovky "idea"*), krajka je hnusná, Lenka Lanczová nudná a příšerná, Brad Pitt je držka a pokud si mám ráno vybrat mezi vstáváním dřív a vstáváním později, vyberu si to druhý, takže si pak prostě plácnu stíny (ideálně každý oko jinak :D), řasenku a jdu.
Takže. Mám rok na vybádání kompromisu mezi princeznovskym šlehačkovym dortem a lesbou ve vestě a kalhotech. A pokud by mi třeba nějaká snaživá duše chtěla navrhnout (že, třetí hlase v hlavě, radši už fakt drž hubu!) něco jako tohle, tak může rovnou táhnout, protože to je jak pro babičku. Co oslepla. A ztratila vědomí.
Fůj!